Jak se modlíme?

Co je modlitba?

V zásadě je to velmi prosté: člověk se vědomě vztahuje k Otci, Synu a Duchu svatému a uvědomuje si přitom, že tento trojjediný Bůh má vztah k němu samému. Podobně jako pouto mezi lidmi, i pouto mezi Bohem a člověkem se projevuje a rozvíjí tím, že ti, kdo k sobě patří, se setkávají, věnují pozornost jeden druhému a tráví spolu čas. Jsou pospolu. Proto se v modlitbě lidské já přimyká k Ježíši Kristu, aby tak bylo se samotným Bohem.

Toto společenství se samozřejmě vždycky vyjadřuje a uskutečňuje prostřednictvím určitých konkrétních úkonů, přesto je třeba vědět, že nejde o duchovní aktivismus, o navozování mentálních nebo pocitových stavů, o množství slov apod. To základní je být spolu, vztahovat se jeden k druhému, projevovat si náklonnost.

V modlitbě se tedy vědomě snažíme být s Otcem, Synem a Duchem svatým. Trávíme s nimi svůj čas. Ten pak věnujeme tomu, že se k trojosobnímu Bohu obracíme svými myšlenkami, představami a city, a někdy je i vkládáme do slov, jimiž Boha chválíme, děkujeme mu, prosíme ho, přetřásáme před ním události a starosti svého života a spojujeme je s ním. Při tom všem se snažíme vnímat přítomnost svého Boha a naslouchat mu. A podobně jako běžnou mluvu provázíme vnějšími projevy, i k modlitbě patří určité postoje a gesta.

Ještě jednou budiž řečeno, že je to všechno nakonec velice prosté, podobně jako mezi manželi nebo mezi rodiči a dětmi. I v jejich vztazích jde především o vzájemnou náklonnost, jež se vyjadřuje a rozvíjí skrze setkání, rozmluvu a naslouchání. Samozřejmě s tím rozdílem, že zde jde o rozhovor tvora s milujícím Pánem. Ten je ovšem neviditelný, a tak může modlitba budit dojem samomluvy. Proto je třeba zdůraznit, že modlitba předpokládá víru a že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Žid 11,1).

Modlitba však není pouhý monolog, nýbrž skutečný rozhovor mezi Bohem a člověkem. Přejeme-li si ovšem slyšet, co nám Bůh říká, je třeba, abychom nezůstávali jenom u modlitby ústní, při níž nahlas nebo v mysli pronášíme předem daná nebo spontánní slova, jimiž Bohu předkládáme chválu, dík nebo prosbu za sebe či za druhé. Musíme se věnovat i modlitbě rozjímavé a kontemplativní. Musíme se snažit slyšet Boha.

Jak se naučit modlitbě?

Konat ji lze například takto: Ztiším se. Poprosím Ducha svatého, aby mi dal poznat Ježíše Krista a to, co mi chce skrze něho Bůh sdělit, a také o to, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti. Přečtu si pozorně úryvek evangelia, třeba i opakovaně. Nechávám se jím zasáhnout v rovině fantazie, rozumu i citů (rozum je tu velice důležitý, přece však platí, že nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, ale pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně). Představuji si scénu, jež je tam popsána a které se stávám přítomným, slyším slova, která pronášejí lidé kolem Ježíše a mezi nimiž se nalézám i já sám, přemýšlím o tom, proč je ten který zúčastněný říká, co sděluje a jaké má úmysly. Všímám si Ježíše, sleduji jeho jednání a naslouchám tomu, co říká. Ptám se, jaký význam jeho slova mají pro ty, kdo jsou přítomni. Tomuto nazírání a rozjímání je třeba věnovat dostatečně velký časový prostor, abych do sledovaného děje pronikl. Když se v něm „zabydlím“, ptám se, jaké místo tu vlastně náleží mně a jaký význam mají Ježíšovy činy a jeho slova pro mne samého. Kdo je pro mne Ježíš? Co mi ukazuje a sděluje o trojjediném Bohu? Co říká o mně samém a o mé životní situaci? Kam mne přitahuje? Jaké z toho plynou závěry pro mé další jednání, mám-li se lépe přimknout ke svému Pánu? Když takto nakonec dospěji k předsevzetí, požádám Boha, aby mi je pomohl uskutečnit, a poděkuji mu za to, že se ke mně přiblížil. Nakonec se pomodlím Otčenáš. – Celá tato modlitba může trvat například 30 minut. Konat ji lze kupříkladu vsedě.

Podobně může probíhat rozjímání o dalších textech Nového zákona, třeba o dopisech sv. Pavla nebo sv. Jana. V tomto případě se samozřejmě nejedná tolik o to, abych si představil nějaký děj, nýbrž spíše o to, abych porozuměl tomu, co a proč autor sděluje svým adresátům, mezi něž se právem počítám. Osvojuji si tedy čtená slova tak, jako kdyby byla určena mně samému: to mně zvěstují Krista, to mně dávají poznat vztahy božských Osob a jejich působení v lidských dějinách, to mně ukazují, co z toho plyne pro identitu křesťana a jaké nároky odtud plynou na jeho jednání. Tak toto čtení přestává být něčím, co jenom prochází kolem, ale stává se slovem, které Bůh adresuje mně samému.

V obou uvedených případech modlitba přestává být jednostrannou řečí člověka k Bohu, ale stává se oboustranným rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Není to vždy snadné. Býváme líní, roztržití, vyprahlí apod. O vnitřní modlitbu – rozjímání a kontemplaci – je třeba usilovat, zápasit. A je třeba se jí trpělivě učit. Bůh není ochočená modla: on je Pán. Mluví, když chce, a říká to, co chce. Jeho mlčení i jeho slova jsou však vždy projevem nekonečné lásky a dobroty.

Modlitba se učí modlitbou samou. Duch svatý nám v tom pomáhá několika způsoby.

Především nás vede k tomu, abychom se tomu učili z pohledu na modlícího se Ježíše, Učitele modlitby – tím, že budeme nazírat Syna a naslouchat mu s vědomím, že když se Ježíš modlí, pak nás tím učí modlit se (Katechismus katolické církve č. 2601, 2607, 2623, 2652). Je tedy dobré rozjímat ta místa Nového zákona, na nichž je řeč o Ježíšově modlitbě. Naučíme se tak modlit jako Ježíš, spolu s Ježíšem a od Ježíše. Příslušná místa lze nalézt například s pomocí Katechismu katolické církve č. 2598–2622.

Duch svatý nás dále vede k tomu, abychom se učili z modliteb církve, zvláště z textů liturgie, ze základních modliteb doporučovaných věřícím a z modliteb svatých. Je to jako s mateřskou řečí: učíme se jí opakováním slov, která pronáší matka, a stáváme se stále schopnějšími vyjadřovat se s jejich pomocí samostatně. Můžeme si tedy osvojit modlitby církve, opakovat je a přidávat k nim i své vlastní. Základní modlitby jsou dostupné například ZDE.

Učenlivost ve vztahu k církvi se projevuje i tím, že si člověk osvojuje zkušenost, kterou s modlitbou učinila, a to, jak o ní přemýšlela. Poskytuje nám to základní potřebné vědomosti. Lze je získat četbou kvalitních textů, které o modlitbě pojednávají. Příkladem může být příslušná pasáž v Kompendiu Katechismu katolické církve, jež je dostupná ZDE nebo úryvek z knihy Tomáše Špidlíka Po tvých stezkách, dostupný ZDE.

A konečně je zde ještě jeden velmi osobní způsob, jímž nás Duch svatý učí modlitbě. Je to jeho působení v srdci člověka. Člověk by měl být vnímavý vůči tomu, jakou zkušenost s modlitbou činí, a držet se toho, co ho přivádí více k Bohu.

 

Publikováno: 09.12.2015 11:06
Aktualizováno: 09.08.2016 00:33