Kostel sv. Ignáce v Praze

Kaple Všech věrných zemřelých

     Je nazývaná také Dušičkovovou kaplí.

     Byla zřízena v letech 1684–1685. Roku 1686 sem byly
     přeneseny z kaple Božího Těla ostatky velké mecenášky
     kostela Alžběty Karolidesové z Hozlau, což připomíná rodový
     erb nad vstupem do kaple.
 

     Kaple má výraznou štukovou výzdobu se symboly pomíjivosti
     a připomíná, že i pro nás je nesmírně důležité to, zda dokážeme
     zaujmout vnitřní postoj, který je naznačen v podobenství
     o marnotratném synovi. Jan Umlauf podle návrhu Josefa
     Führicha zhotovil pět nástěnných obrazů z roku 1875
     znázorňujících toto téma. Jejich hlavním motivem je odvrátit se
     od zla, vyznat ho kajícně Bohu, požádat o odpuštění a snažit se
     o nápravu.

     Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: 
     ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘
     On jim rozdělil své jmění.

     Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel
     do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek
     rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký
     hlad a on začal mít nouzi.

     Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal               na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami,       které žrali vepři, ale ani ty nedostával.

     Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má
     chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému
     otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
     Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako
     jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci.

   Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel
   k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem     
   proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým
   synem. ‘Ale otec rozkázal svým služebníkům:
   ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku
   prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je,
   hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev,
   a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
   Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko
   domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků
   a ptal se ho, co to  má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se
   tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má
   doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.
   Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let
   už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně
   jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
   Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé
   jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl:
   ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
   Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr
   byl mrtev, a zase žije, tratil se, a je nalezen.‘“     
                                                             (Bible: Lk 15, 11–32)

Klenbu pokrývá, kromě bohaté štukové dekorace, freska Posledního soudu. 

Posledním soudem míní křesťanská víra okamžik, kdy všichni lidé – živí i zemřelí – na konci věků stanou před Ježíšem Kristem a s maximální zřejmostí i konečnou platností bude odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života. Ozřejmí smysl celých dějin i cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější než smrt.

Již před posledním soudem se však jednotliví lidé v okamžiku své smrti setkávají s Ježíšem Kristem. Vychází najevo, zda v něho uvěřili a přijali milosrdenství, které jim Bůh nabídl tím, že byl Ježíš ukřižován za jejich hříchy. Ukazuje se také, zda základní nosnou linií jejich života bylo dobro či zlo. Tento tzv. individuální soud rovněž ozřejmuje, jako důsledky mají minulé činy zesnulého člověka pro jeho život věčný: zda jej prožije s Bohem nebo bez něj. Pro ty, kdo sice umírají v přátelství s Bohem, ale jejichž nitro není dostatečně rozníceno láskou, znamená setkání s Ukřižovaným jakousi očistnou, léčebnou kůru – tzv. očistec. Můžeme jim v něm pomoci svými modlitbami. I k tomu nás může vybízet výzdoba této kaple.

     Na oltáři je umístěn obraz Ukřižovaného s dušemi v očistci.
     Autorem je nejspíše Jan jiří Heinsch.

V oltářní menze se nachází tzv. Boží hrob se sochou mrtvého Krista. Je datován do poloviny 18. století. 
(Fotografie byla pořízena při Velikonočním Triduum, kdy je hrob v oltáři otevřen).

      V kapli se nachází pět barokních zpovědnic: svátost smíření  jsou  tu proto,
      abychom nalezli milosrdného Boha.