Adolf Kajpr
Myšlenky - Kristus
Kristus je i dnes absolutním cílem každého člověka, dnes, stejně jako ve středověku, má celé lidstvo uznat Krista a to v jeho Církvi. [...] Člověk neexistuje v nějakém čistě přírodním stavu. Neexistuje člověk, jenž by byl pouze člověk a ne křesťan. Každý člověk je buď křesťanem živým, v Krista věřícím a z něho žijícím, nebo je křesťanem mrtvým, v jeho duši je rána dědičného hříchu, která volá po vyléčení Kristovou silou a Kristovým životem, jemuž říkáme posvěcující milost. Bez této milosti nemůže člověk trvale zachovávat ani přirozený mravní zákon, t. zn. že je marno chtít na nekřesťanském základě budovat jakoukoliv jednotu. „Duše svou přirozeností křesťanská“ buďto dospěje ke křesťanství opravdovému, nadpřirozenému, a to v Církvi Kristově, nebo své přirozené křesťanství zapře a tím zapře ovšem i své nejvlastnější lidství.
(Katolík 1947, č. 6, s. 3)
Nestačí křesťanství definovat vírou v Boha Stvořitele, který řídí svět a učinil člověka ke svému obrazu, takže život, člověk a svět mají smysl. V křesťanství je „vším“ Kristus a není-li tomu tak, není uvedena víra specificky křesťanská. Jen v Kristu má křesťanský názor svou soudržnost, pevnost, vyhraněnost a jasnost. Jinak se rozplývá do mlhavého spiritualismu a bezzávaznosti, která při každé vážnější zkoušce selhává pod náporem animálních sil, působících jak v jednotlivci, tak v davu. Křesťanský světový názor má tedy jen ten, kdo věří v Krista jakožto pravého Boha a jediného Spasitele a Krále lidstva, kdo věří, že tento Kristus přišel mezi nás jako jediný vlastní náš učitel a kdo poctivě hledí poznati každé jeho slovo a učiniti z něho normu svého jednání soukromého i veřejného. Jen stále těsnějším a poctivějším přiblížením se k tomuto celistvému, nezkreslenému Kristu můžeme projeviti obrodnou sílu křesťanství a získat pro ně druhé.
(Katolík 1947, č. 6, s. 1)
Křesťanství je konkrétní uskutečnění toho dospění k Bohu skrze Boha vtěleného, Ježíše Krista. Být křesťanem znamená žít s Kristem v tajemné jednotě jeho mystického těla. V prožívání této jednoty s Ním je každé pravé křesťanství. Všecko učení a všecky svátosti směřují k jejímu udržení, prohloubení a zvroucnění a celá morálka je jenom tehdy pravá, vyplývá-li z této jednoty, je-li stále úplnějším a harmoničtějším jejím vnějším projevem. Žiji s Kristem, jsem s ním spojen bytostnou čili ontologickou skutečností, která je složkou mé do nadpřirozena povýšené duše a proto se tato bytostná skutečnost musí projevit v celém mém vědomém životě, v mém smýšlení, cítění a nazírání.
(Katolík 1947, č. 2, s. 2)
Musíme mít vždy na mysli Kristova slova: „Filipe, kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Dívajíce se na Krista Pána, musíme se snažit poznat Srdce Boží. Z Krista Pána, z jeho způsobu jednání, poznáváme tedy, co vzrušuje Boha, co je proň veliké, co je pro něho cenné. Bolest vdovy jej vzrušuje, úzkost otce, jenž se chvěje o své dítě, opuštěnost sester, kterým umřel bratr. To jest tedy Boží velikost.
A když nám tedy Pán říká: „Buďte dokonalí, jako Otec váš v nebesích dokonalý jest“ (Mt 5,48), vidíme z těchto příkladů, že ta dokonalost není tak úplně nedosažitelná, že i my můžeme být podobni Bohu právě tím, že nás vzrušuje to, co jeho, totiž lidské utrpení, bolest lidského srdce.
(kázání O posledních věcech, 18. 9. 1949)
Základní zákon lidské činnosti je poznání, že jsme od Boha vyšli, že na Bohu neustále visíme a že k němu máme celou svou bytostí směřovat, protože jen tak jednáme skutečně v souhlase se svou pravou přirozeností. Od tohoto svého určení není nikdy člověk svoboden, není nikdy svoboden, aby si žil, jak chce, aby si dělal, co chce. Nikde a v ničem [...]. To není klerikální umíněnost, která to říká, to je nezměnitelný metafysický zákon, neúprosnější než antická sudba.
(Katolík 1947, č. 9, s. 3)
Když vyslýchali Pannu Orleánskou, kterou dnes ctíme jako sv. Janu z Arcu, ptali se jí mimo jiné na to, jaký je poměr mezi Kristem a Církví. A tato dívka, která nestudovala teologii, která šla pouze s naprostou poslušností za hlasy, jimiž jí volal Bůh, odpověděla: „Myslím, že Kristus a Církev je jedno.“ Není to sice úplně jedno, v pozemské Církvi je leccos, co se nemůže hlásiti ke Kristu, a přece zase je to jedno: V tom, co má Církev nejsvětějšího, ve své nepomíjející podstatě je to skutečně Kristus, jenž v ní a skrze ni je s námi a vede k dokonání své dílo vykoupení lidstva.
(Katolík 1947, č. 8, s. 2)
Matka Boží stojící pod křížem a Matka Boží stojící s tělem svého mrtvého Syna na klíně jsou proto pro mne největším důkazem pravdivosti křesťanství a jsou zároveň nejkrásnějším pokladem křesťanství. Proti všemu životnímu pesimismu, proti všem hlasům, jež mi mohou někdy namlouvat, že svět je zlý a že nestojí za to žít, bude vždy dostatečnou záchranou tato vzpomínka na Matku Bolestnou, tato veliká báseň o Boží lásce k nám.
(kázání Maria, Matka Bolestná, 1948)
Hus bloudil, zbloudil zejména ve svých názorech na podstatu Církve. Většina z nás v nich nebloudí, a to proto, že se o podstatu církve nestaráme vůbec, že jsme k ní lhostejní. Hus upřílišněně, bludně, zdůrazňoval tajemnou neviditelnost Církve, my zase býváme na opačném pólu, pro nás je Církev pouze viditelná, pro nás je Církev úřadem, spolkem, kterému jsme duchovně úplně cizí, protože nechceme chápat, že Církev je především mystický Kristus, pokračující skrze ni své Vykoupení světa, že Církev je Boží společenství vyvolených a vykoupených, skutečný, živý základ a zárodek onoho společenství, které sv. Jan zahlédl ve svém Zjevení: „Hle, stánek Boží s lidmi, a přebývati bude s nimi, a oni budou jeho lidem, a on, Bůh, s nimi bude jejich Bohem.“
(Katolík 1946, č. 16, s. 2)
Příznivý a positivní poměr katolíka k veřejné moci může být dvojí. První možno třeba nazvat josefinismem. Plyne z pocitu méněcennosti. Plyne z dogmatické nejistoty a zmatku ve vlastním nitru, z podceňování nadpřirozena a získává si proto sympatií tím, že ukazuje, že jsme i přirozeně velmi užiteční. [...] Druhý příznivý a positivní poměr katolíka k veřejné moci neplyne z pocitu méněcennosti, nýbrž naopak z vědomí naprosté nadřazenosti, naprosté a nevyhnutelné nutnosti Kristova nadpřirozeného života pro všechny věky a všechny národy.
(Katolík 1946, č. 22, s. 3)
Jsme vyznavači Pavlova hesla: Omnia vestra sunt – Všechno je vaše. To znamená, že jsme nikdy nedělali přesně vymezených hranic mezi náboženstvím a ostatními obory života. Žádný z nich není nezávislý na Bohu a na Kristu. Každý z nich si od Krista musí přinésti nejvyšší pravidla svého počínání.
(Katolík 1946, č. 31, s. 1)
... křesťanství vítězí tím jasněji a tím jasněji projevuje svou nadčasovou nepřemožitelnost, čím více odvahy mají jeho vyznavači vzíti křesťanství celé a prožívati ho v celé jeho ryzosti a syrovosti, sine glossa, jak říkával svatý František, bez různých přizpůsobujících se výkladů, beze všech kompromisů s duchem světa.
(Katolík 1946, č. 19, s. 2)
Cílem křesťanského života je opět život, a sice život věčný, život nepomíjející. Věčný život pak je nerozlučné přilnutí k zdroji veškerého života, k trojjedinému Bohu. Je to jasné, bezprostřední poznání tohoto Boha. [...] Staneme se svědky nejvyššího konu Boží plodnosti, jímž sděluje Otec celou svou božskou přirozenost Synovi a zrozuje ho tak ve věrný a plný odlesk své slávy. Uzříme, jak Boží láska, podobná plameni, vyzařuje od Otce i od Syna a krystaluje od věčnosti v třetí božskou Osobu, v Ducha svatého. Vše to budeme vnímati jasně bezprostředně, ve skutečnosti, která přesahuje nekonečně všechny naše ubohé lidské pojmy a výrazy. A poněvadž tato nevystižitelná, úchvatná činnost se rozvine v samé naší duši, přelije se i do ní plnost bytí, která proudí od Otce k Synu, ve věčném Slově utišíme všechnu svou žízeň po vědění a po pravdě, a v Duchu, jenž uzavírá posvátný kruh Trojice, spočine navždy naše srdce. Toť život věčný, toť cíl křesťanského života, toť nebe, odměna čistých srdcí, naděje věřících, bohatství nepřeberné všech lidí dobré vůle!
(Obrození 1938, roč. 4, č. 11, s. 82–85)