Adolf Kajpr
Myšlenky - Tisk
Jak jsme již jednou citovali: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než se nepomodlit růženec. Všecky takové »zbožné osoby« úplně uzavřené do svých pobožností a naprosto nic nevědoucí o problémech naší doby, jsou veřejným nebezpečím.“ A ovšem nejde jen o to, číst noviny. Jde o to, číst je jako myslící člověk a jako křesťan. Hledět se dopracovat k samostatnému úsudku, k úsudku křesťanskému a hledět pak dělat skutečnou křesťanskou politiku, která se snaží všude uplatnit zásady evangelia, nezapomíná však na konkrétní lidi, snaží se uskutečnit to, co za daných okolností a za daných poměrů je nejméně špatné.
(Katolík 1946, č. 23, s. 3)
Ta čtenářka tedy myslí, že „jestli se člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh má vždycky dost možností, zpravit ho o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby v dobách demokracie nečetl noviny“. [...] Jistě, že má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána Boha. Normálně se vědění získává tím, že se učíme a studujeme, že chodíme světem s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů. [...] Hledání těchto znalostí, konkrétně řečeno, čtení novin, není v rozporu s modlitbou. Nikdo neříká, že máme číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že lehkomyslné čtení novin, kterým někdo ubíjí čas, je lepší než modlit se růženec. Napřed musí být víra, to jest modlitba, to jest poctivě míněné a upřímně hledané spojení s Bohem. Všechna modlitba nás však má přivést k pevnému odhodlání, hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni, stane se nám i z čtení novin krásný skutek. Četba novin je sledování současných dějin, ve vývoji dějin však vždycky zbožná duše vycítila snadno ruku Boží, z vývoje dějin pozornému uchu mluvil Bůh. Proč se toho tedy tak báti? V novinách se obráží duše moderního člověka, jeho tužby a potřeby, jeho bludy a zklamání. Čím více, čím konkrétněji, skutečně věřící člověk to vše pozná, tím více bude puzen k aktivnímu apoštolátu, naučí se k dnešnímu člověku vyprávět řečí dneška věčnou zvěst o Bohu, jediném pravém Zdroji a jediném pravém Cíli všeho života.
(Katolík 1946, č. 26, s. 3)
Musím se snažit, abych mluvil o věcech aktuálních, které dnes hýbají myslemi lidí, a abych tyto otázky postavil do reflektorů Kristova světla. Bude to pokračování Jeho vtělení, bude to zasnoubení našeho konkrétního života s Jeho všechny časy pronikající Božskou Osobou. Při tom je různost názorů takřka nevyhnutelná. Ale jen ze srážky těchto různých názorů, ze srážky, ve které nemusí být žádné nenávisti, může vzejít skutečné poznání pravdy. Jestliže my pravdu nehledáme, jestliže my se jí bojíme nebo toho jejího hledání, jak se pak můžeme druhým divit, že se jí bojí a že ji nesnesou? Má-li katolický tisk plnit skutečně čestně své poslání, musí podávat život takový, jaký je, s jeho stíny a omyly, ne aby se na nich pásl jako tisk bulvární, nýbrž aby přispíval k jejich odstranění. I katolický tisk by mohl propadnout demagogii, že totiž lidu předkládá vždycky jen, kde ho kdo chválí, kdežto přes skutečně vážné problémy by se přenesl buď mlčením, nebo by o nich jednal způsobem naivně zjednodušujícím. A základem toho všeho je pohrdání lidem, představa, že lid je nemyslící dav, jenž musí být veden po způsobu malých dětí. Nesetkáme se, neporozumíme si pouhým vnějškovým připomenutím, že jsme všichni katolíci. Sejdeme se, budeme-li si jisti, že oběma je rozšíření království Božího nad všechny ostatní věci. Sejdeme se, budeme-li na př. zajedno v tom, že nejvyšší normou všeho lidského jednání je Boží zákon, Boží spravedlnost a Boží láska a že před těmito normami se musí sklonit všechno ostatní, i zájmy osobní, i zájmy národní. [...] Vidíme zkrátka své žurnalistické poslání v opravdovém úsilí o dorozumění, jež však je možné, jež může býti trvalé a solidní jen na správných, pravdivých názorech na palčivé aktuální otázky. Budeme-li chodit kolem takových otázek, jak se říká, jako kolem horké kaše, budeme marně pracovat, a budeme-li to nazývat láska, budeme to svaté jméno jen nadarmo vyslovovat, protože pravá láska je nemožná bez porozumění a porozumění není možné bez poznání. Kdo množí toto pravdivé poznání, množí i porozumění a lásku a koná poctivě svůj úkol.
(Katolík 1947, č. 3, s. 3)
Řídíme se v celku při výběru látky zásadou, že úkolem tisku není ani tak informovat, jako formovat. Totiž ne pouze informovat, nýbrž dávat směr, tvořit smýšlení. Víme, že tato zásada byla totalitním tiskem hnusně zneužívána, ne však odbyta. Formovat k pravdě zůstane vždy nejkrásnějším životním úkolem.
(Katolík 1946, č. 17, s. 4)
Úkolem katolického „služebníka slova“ je, aby neodtrhoval nikdy slovo od Slova, aby v každém lidském díle a v každé lidské kráse hleděl vyčísti odlesk Slova, které nás stvořenou krásou přitahuje k sobě, budí touhu po sobě. Kinei hós erómenon [uvádí v pohyb jako to, co je milováno].
(The Footchic’s show...?: Pocta k padesátinám PhDr. Bedřicha Fučíka: Rukopisný sborník. Praha, 1950, samizdat)