Kázání

Promluva na 4. neděli B adventní 20. prosince 2020

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

Pro děti:

V knize proroka Samuela čteme o králi Davidovi. Víme o něm, že byl poctivý vůči Bohu. Nebyl dokonalý, dělal chyby, ale byl upřímný a pravdivý před Bohem. Při všem, co dělal, prosil Boha a děkoval mu. Dokázal také uznat své chyby
a hříchy. Před Bohem nic neskrýval. A dnes čteme, že tomuto králi Davidovi Bůh slíbil, že ho za jeho věrné služby proslaví. Ale zvláštním způsobem.
Až po smrti. Že totiž proslaví jednoho z jeho potomků. V evangeliu jsme zase četli, jak ta předpověď nakonec naplnila: v dítěti, které se mělo narodit izraelské dívce Marii. Lidem se nezdála nějak zvláštní, ale Bůh vidí do srdce
a jemu se Maria svou poctivostí a upřímností zalíbila tak, že ji vyvolil za maminku svého Syna. Maria měla k Bohu velkou důvěru a s Božím vyvolením souhlasila. Tak se nám mohl narodit Spasitel. Pán Ježíš nekraluje z paláce a z trůnu, ale vládne mocí Boží pravdivosti a laskavosti. Prosíme tě, Pane Ježíši, máme tě rádi, vládni i v našich srdcích, která ti otevíráme.

Pro ostatní:

Ale tak jednoduché to není. Podle knihy Samuelovy byl  ten zvláštní příslib příslibem Božím. Nebyl to politický kalkul,
i když v něm s velkou pravděpodobností mohl král David a další generace vidět příslib mocného pozemského krále. Postupem času se však u izraelského národa vidění Božích věcí zjemňovalo a přislíbený mocný Davidův potomek byl chápán jako Mesiáš v širším slova smyslu. Nejen pozemského, ale i duchovního rázu. Lidská nouze a bezmoc totiž
po staletí trvala a volání a touha po spáse sílily.  

I my si právě v adventní době můžeme uvědomovat, že nám uprostřed všedního shonu opravdu něco schází. Něco hlubšího, zásadního, opravdový smysl života a opravdová a poctivá životní pravidla. Cesta, která by vedla do života. A můžeme tak aspoň trochu rozumět touze, kterou před dvěma tisíciletími prožívali starozákonní věřící. Nějaká taková touha nakonec dříme v srdci každého člověka, i když si ji často nedokáže uvědomit ani přesněji pojmenovat.
A ta starozákonní touha po davidovském Mesiáši se naplnila příslibem početí a narození dítěte Ježíše, o kterém jsme četli v evangeliu. Že se začala naplňovat, to tehdy nikdo kromě samotné dívky Marie nemohl vědět. Ale když se lidé později dotazovali po kořenech Ježíšova života, došli až k tomuto neobyčejnému počátku jeho pozemského života. 

Čím nás dnes toto známé evangelium může oslovit, ptáme se. Je neobyčejně jemné a důvěrné. Až bychom se
o takové věcí, jako je početí života, ostýchali mluvit a psát. Ale k životu člověka patří. Zkusme se na ně dnes podívat z hlediska dvojí věrnosti a důvěry, božské a lidské. Bůh před věky slibuje velkého Davidova potomka a během věků
na tento slib stále pamatuje, připomíná jej a v lidských srdcích různými způsoby oživuje. Je ve svém slibu věrný
a čeká jen, až dozraje vhodná chvíle, až budou lidé připraveni, až budou schopni pochopit a přijmout, co se jim dává.
A v nejmladších knihách Starého zákona z doby nedlouho před Ježíšem už nacházíme duchovní pojetí Boha, na které mohl Ježíš navázat. A věrný Bůh důvěřuje lidem, že jeho záchrannou intervenci nějak pochopí a přijmou. 

Boží věrnost a důvěra se setkala s věrností a důvěrou Mariinou. Maria byla první, kdo pochopila a přijala Boží pozvání. Ne dokonale a do detailu, ale jak v tu chvíli uměla. A to stačilo. Bez Mariiny věrnosti a důvěry, bez její odvahy s Boží pomocí riskovat, bychom neměli, co v křesťanské víře máme. Nedokážeme za to dostatečně děkovat. A možná že více než pouhé díky by bylo dobré pokusit se Mariinu věrnost a důvěru napodobovat. Naše věrnost a důvěra netápou
do prázdna ani do tmy. Čeká na ně a zachycuje je a okamžitě na ně odpovídá náš dobrý Bůh. Proč nenaslouchat jeho hlasu nebo hlasu jeho andělů. I k nám, a i dnes Bůh mluví. Většinou tiše. Občas musí zaburácet. Ale vždy je to hlas věrnosti a důvěry, hlas, který dává život. 

Chceme slyšet Boží hlas života? Naslouchejme pozorně.

Publikováno: 22.12.2020 15:52
Aktualizováno: 27.12.2020 14:00