Kázání

Promluva na slavnost Matky Boží Panny Marie - 1. ledna 2021

(kostel sv. Ignáce v 9 a 17.30 h.,  kostel sv. Štěpána v 11 h.)

P. František Hylmar SJ

Včera jsme se dívali spíš do zpětného zrcátka, dnes už je náš zrak upřený dopředu, otevírá se před námi nový rok
a uvažujeme o tom, jaký asi bude. Náš křesťanský čas se netočí dokola v kruhu stálých návratů, jako čas některých jiných kultur a náboženství. Míří kupředu, od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Jako křesťané se můžeme
na něco těšit, máme budoucnost. Možná si tuto zvláštnost ani neuvědomujeme, máme to za samozřejmé, ale samozřejmé to není. Souvisí to s naší vírou, i v tomto ohledu je důležitá.

Máme budoucnost důležitější než jen čekání na nový model mobilu nebo notebooku, na postup v zaměstnání
nebo na výsledky voleb nebo na vývoj indexu hospodářského růstu a zvýšení důchodu. Máme budoucnost ještě vznešenější a celkovější, než je očekávání výsledku zdravotního zákroku, efektivity vakcíny proti covidu, prospěchu dětí ve škole a v životě, posilování a uzdravování našich mezilidských vztahů. To poslední už jsou věci opravdu důležité, ale plný smysl mají, až když zapadají do mozaiky celkového smyslu a směru našeho života. Opravdovou budoucnost začíná mít až vyvolený národ, lid Starého zákona, kterému se Bůh zjevil svými dosud neslýchanými jmény: „Já jsem Bůh tvých otců Abraháma, Izáka Jakuba…“, „Jsem, který jsem“, „Bůh milosrdný a plný slitování“.

Historie Řeků a Římanů jsou historie lidských činů, zatímco historie vyvoleného národa, to jsou dějiny činů Božích. Hospodin nese svůj lid časem a otevírá před ním v prorockých vizích stále nové budoucí perspektivy – opravdu nového života stále bližšího vznešeným Božím představám o tom, co bychom my lidé mohli být. Teprve Boží sen
o člověku a o lidské společnosti nabízí našemu životu opravdovou budoucnost. Nejdůležitější dějiny jsou ty, které nazýváme dějinami spásy. Jde v nich o vztahy mezi námi a naším Tvůrcem. Ve Starém zákoně jsou tyto dějiny vyjádřeny vyprávěním o stvoření světa a člověka, o první pádu, o příslibu a postupném uskutečňování záchrany člověka a o příslibu Mesiáše, který přinese ještě něco dalšího, dosud nevídaného. Na první poslech tyto příběhy znějí jakoby pohádkově, ale ve skutečnosti nesou nesmírně důležitá a zásadní poselství o tom, kdo je člověk, a o tom, jak Bůh pomáhal člověku k návratu k Bohu i ke svému pravému lidskému já.

A pak přichází čas Nové zákona, čas příchodu Božího Mesiáše. Teď o Vánocích si připomínáme skrytou fázi tohoto příchodu: Ježíšovo početí, narození a několik vhledů do jeho dětství. Nedělí Křtu Páně pak vstoupíme do období Ježíšova veřejného života. Všechno další se nějak odvíjí od Ježíše, Božího Syna.

Ježíš nám ukazuje Boha jako našeho nebeského Otce. Mluví o Bohu jako o svém Otci a také jako o Otci našem. Učí nás modlitbu Otče náš. Ježíš nám ukazuje také nás samotné, kým se můžeme stát, když budeme důvěřovat Bohu jako on. Ale Ježíš nám dává také Matku. Janovi říká z kříže: „To je tvá matka.“ A své matce Marii říká o Janovi: „Ženo, to je tvůj syn.“ Co platí pro Jana, platí i pro nás. Ježíšova matka je i naší matkou a my jsme její děti. Matka je nedocenitelný dar Božího Syna každému z nás. A právě s ní chceme vkročit do nadcházejícího roku 2021.  

Četli jsme dnes tři krátká čtení. V prvním Hospodin ukazuje skrze Mojžíše knězi Árónovi a jeho synům, jak mají žehnat. To požehnání jasně ukazuje, že všechno nejdůležitější v lidském životě se odehrává ve vztahu k Bohu. Náš vztah k Bohu má přirozenou prioritu mezi všemi našimi vztahy, výkony i neúspěchy. Nerozhoduje ovšem délka modliteb a času v chrámě. Rozhoduje životodárnost vztahu. A ta je dána otevřeností a upřímností našich srdcí.

V evangeliu se znovu vracíme do Betléma, kde pastýři nacházejí Marii, Josefa a děťátko v jeslích. To děťátko je budoucí Spasitel světa. Spása nepřichází jako blesk, děje se postupně v tempu rozvíjejícího se lidského života
od dítěte k dospělému člověku a v běhu generací. Naše spása má kořeny v minulosti a má výhled do budoucna. S Bohem se máme neustále na co těšit. Potřebujeme jen srdce a mysl, které by také uchovávaly všechno prožité
a rozvažovaly nad tím v duchu modlitby, jako Maria.

Apoštol Pavel ve druhém čtení pojmenovává zralé plody naší spásy a zároveň další výhled do budoucna: jsme přijati za Boží syny a dcery a máme se jimi skutečně stávat, vycházet z otroctví hříchů a učit se přijímat a spravovat úžasné Boží dědictví.

Velkou vizi tedy máme, na nás je, abychom dotvářeli její konkrétní podobu tady a teď i v novém roce. Ne: „Být
či nebýt?“ ale: „Co vidím, že by bylo dobré, kde mohu prospět, čemu mě Bůh volá?“ To je ta pravá otázka. 

Publikováno: 02.01.2021 11:00
Aktualizováno: 02.01.2021 11:05