Kostel sv. Ignáce v Praze

kostel sv. Ignáce v 9 hodin

P. František Hylmar SJ

     Milé děti,
dnes k Pánu Ježíšovi přichází jeden malomocný a na kolenou ho úpěnlivě prosí o uzdravení. Co je malomocenství? Bolestivá a ošklivá nemoc, kdy se člověku rozpadá maso na těle. Šíří se tam, kde je chudoba, nedostatek dobré stravy a hygieny. Lidé se báli, že se od malomocných nakazí, a tak je od sebe odháněli, nechtěli se jich ani dotknout. Nemocní museli žít odděleně, bylo jim smutno, cítili se opuštění a odvržení. Žili bez pomoci, často v bídě a nouzi.
            Podobné odmítání od lidí mohou dnes zažívat i nemocní koronavirem nebo lidé v karanténě, ale je to jen slabý odvar toto, co kdysi prožívali malomocní. A Pánu Ježíšovi je nemocného líto, má s ním soucit. Neutíká od něj a neštítí se ho, ale mluví s ním a uzdravuje ho. Máme z toho radost jako ten uzdravený člověk.
            Pane Ježíši, ať se zbytečně nebojíme lidí, kteří jsou nemocní a postižení, jiní, něco jim chybí, cítí se sami.
Ať jim dokážeme dávat nějak najevo svůj soucit a pomáhat jim.

              Milí přátelé,
             do loňského roku nám mohlo dnešní první čtení připadat teoreticky pochopitelné, ale prakticky vzdálené, jako z dávného světa. Dnes už to tak není. Méně drasticky, ale podobně znějí i současné vyhlášky a opatření, která omezují kontakty mezi lidmi. Najednou se dokážeme vžít do situace malomocných i těch, kdo je od sebe odháněli,
kdo měli strach z neléčitelné nákazy.
             A dnešní evangelium o Ježíšovi, který se proti předpisu zákona dotkl malomocného, nám může připadat jako slovo do pranice. Někdo bude jásat nad Ježíšovou nekonformností a jiný jeho gesto odmítat jako špatný
a nebezpečný příklad druhým. Co s tím? Jak na to? Ježíšova slova, gesta a činy jsou silné. Ukazují jeden zásadní
a důležitý směr, ale mohou mít více významů v různých situacích a pro různé lidi.
              Nemoc nejenom bolí, ale také izoluje, uzavírá do jakési samoty. Oslabuje nejen tělo, ale i ducha člověka. Útočí na jeho víru, naději a lásku, klade otazník nad jeho vztah k Bohu nebo spíš nad vztah Boha k němu. Má mě Bůh opravdu rád, netrestá mě za něco, je mu málo moje snaha o dobrý život? Nemoc také bývá prubířským kamenem vztahu druhých lidí k nemocnému. Zdá se mi, že o tento aspekt jde Ježíšovi v jeho jednání vůči malomocnému především. Svým odvážným dotykem, kvůli kterému musel jako člověk jistě podstoupit nelehký vnitřní zápas, chtěl hmatatelně vyjádřit Boží postoj k nám lidem nemocným všelijakými chorobami těla i duše.
               Chce nám sdělit dobrou zprávu, že dobrý Bůh se nás i v našich nemocích a slabostech dotýká, je nám blízko. Dotýká se přímo naší duše a prostřednictvím soucitných, odvážných a moudrých lidí i našeho těla, jak to potřebujeme a jak je to možné a vhodné. A to je zásadní věc. Nikdy nejsme Bohem opuštění a ni odvržení, nemusíme upadat do melancholie, apatie, natož zoufalství. Nemusíme neplodně trýznit výčitkami ani jinak trestat sebe ani druhé.
                 Je to dobrá zpráva, ale také úkol. Úkol pro nemocné i jejich ošetřovatele. Učíme se celý život růst v důvěře v Pána života, který je nám blízko a prakticky nám pomáhá. Celý život se učíme nacházet způsoby, jak v různých situacích prokazovat lidskou blízkost a praktickou pomoc lidem v nouzi. I při stejné důvěře v Pána se naše konkrétní způsoby prokazování pomoci liší a budou lišit. Ale to nevadí, to je normální a nemyslím, že by to Pánu vadilo nebo že by s tím nepočítal. Platí dobrá vůle a čistý úmysl jít směrem, který nám Ježíš ukazuje. Nemusíme doslova napodobovat svatého Ignáce, který se jednou dotkl malomocného a aby se zbavil strachu, ještě si ruku strčil úst.
A Ježíš nám také připomíná vděčnost. Vděk Bohu, dárci a nejlepšímu lékaři našich životů je také zásadní věc. S vděkem jdou ruku v ruce pokoj a radost.  
                  Svatý Pavel v dnešním úryvku z listu do Korinta neřeší nic světoborného, ale připomíná nám, že i tak obyčejné věci jako jídlo a pití a vůbec všechno, do děláme, mají být k Boží oslavě. „Člověk je stvořen, aby chválil Boha“, napíše později svatý Ignác. Abychom to dokázali, musíme růst ve ctnosti správné míry, uměřenosti, nebo jako by řekl Ignác: v umění užívat nebo odmítat „natolik, nakolik“ věc prospívá nebo škodí. Je to jako pozvánka k pozitivnímu přijetí a prožití postní doby, do které vstoupíme za tři dny na Popeleční středu. Podle Ježíšova vzoru chceme růst v umění života plného, plodného a radostného, který dovršuje dar spásy.
                  Pane Ježíši, děkujeme ti za tvou zvěst o dobrém a blízkém Bohu. Děkujeme ti za příklad, který nám jako člověk dáváš. Pomáhej nám, ať ti důvěřujeme, ať tě stále lépe poznáváme, více tě milujeme a s užitkem tě následujeme.