Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milé děti,
dnes jsme v prvním čtení slyšeli o duze. Viděli jste už někdy na obloze duhu? Oblouk krásných jasných barev někdy po dešti? Počkáme si na ni, až se zase na jaře objeví. Ta duha, o které jsme dnes četli, se objevila po velké potopě. Na pozadí temných mraků svítí zářivá a veselá a je znamením Boží lásky k nám lidem a vůbec ke všem tvorům, zvířatům a rostlinám na celé zemi. Toho, že má Bůh všechny lidi a tvory na zemi rád.

Pán Bůh by si opravdu přál, aby z nás mohl mít radost a abychom i my dokázali žít s radostí. Jde to vůbec, zeptáme se? Vždyť víme, jak je naše radost často krátká a jak se snadno hněváme a mračíme a býváme smutní. Ty smutky
a hněvy nejsou od Boha, ty nás od dobrého Boha odvádějí. Pán Ježíš nás v evangeliu učí, že máme sílu bránit se tomu, co nás odvádí od radosti a důvěry v dobrého Boha Otce. Byl pokoušený, ale ubránil se i za nás, aby nám dával sílu.

Pane Ježíši, pomáhej nám přemáhat všechny naše špatné nálady a zlosti. Ať naše srdce září jako barevná duha.

Milí přátelé,
dnešní postní evangelium je kratičké. Než se k němu dostaneme, podívejme se dvě první čtení. Obě se dotýkají známého vyprávění o potopě, která zahubila lidi propadlé zlu, až na Bohem vyvoleného spravedlivého Noema
a na jeho rodinu a na páry od všech zvířat v arše.

Ať už nějaká potopa historicky nastala nebo ne, vyprávění o ní nám v každém případě předává několikerou závažnou zprávu. Především zprávu o tom, jak se hřích prvních lidí rozšířil na celé lidstvo a přivedl ho do neštěstí. Dobře to vnímáme i dnes. Také zprávu tom, že Bůh zlo mezi námi lidmi, které nám tolik škodí, opravdu nerad vidí, a že ho nemůže nechat bez zásahu, ale že má při tom neustále na zřeteli nás, své tvory. Že mu i při trestání jde o budoucí větší dobro. Hněv Boží může být nakonec i obrazem našeho hněvu, kterým tak často zkratkovitě reagujeme na bídu svou a našeho světa. A znamení duhy může i nás uklidňovat a povzbuzovat v naději, že dobro je silnější než zlo, že po bouři přichází pokoj a že není moudré propadat pesimismu a katastrofismu. Že důvěra v dobrého a milosrdného Boha je zdravým postojem a nejlépe vystihuje životodárný vztah k němu.

Apoštol Pavel v druhém čtení přichází s překvapivou, ale veskrze pozitivní interpretací. Vidí potopu jako předobraz křtu, který v Kristu smývá naše hříchy. Ježíš o Velikonocích umírá za naše hříchy a vzkříšením nám přináší nový život. Když tomu uvěříme a dokážeme si opřeni o tuto důvěru přiznat své hříchy a slabosti a odevzdat je Bohu, dostane se nám odpuštění a úlevy a prožijeme znovuzrození. A to je smysl postní doby, ve které se opřeni o víru v Boží lásku odvažujeme střetnout se svými slabostmi, závislostmi a démony malými i většími všeho druhu.

Že postní úsilí může mít úspěch pouze v síle Kristově, to je jasné. A Pána Ježíše dnes v evangeliu vidíme právě jako vítěze nad pokušeními Božího i našeho nepřítele. Z obšírnějších líčení Matouše a Lukáše víme, že Ježíše Boží odpůrce sváděl k tomu, aby se vyhnul cestě ponížení a kříže a bolestnému ponoření se na dno naší lidské nepravosti. Aby se nedíval na svého Otce, ale na nás, aby proměnou kamenů v chléb a skokem z chrámového cimbuří získal naše uznání, a aby se nakonec poklonil tomu, který je lhářem od počátku.

Pokušení Ježíše satanem na poušti je podobné úlisnému umlouvání prvních lidí hadem v ráji. A Boží Syn odolal
a ukazuje i nám cestu a dává i nám sílu k překonávání pokušení, která na naší životní cestě nutně přicházejí. Ježíš chtěl zůstat a zůstal hlasatelem Božího království, Synem svého nebeského Otce, díval se na Otce a jemu sloužil a tím i nám. A ve spojení s Ježíšem do dokážeme i my.

Právě z jednání Ježíšova svatý Ignác vyčetl to, co stroze, ale s údernou jadrností vyjádřil v tzv. východisku a základu svých Duchovních cvičení: že jde o to, stávat se vnitřně svobodnými a silnými, abychom dokázali říkat „ano“ Bohu
a tomu, co nás k němu více přivádí, a rázné „ne“ tomu, co nás od něj odvádí nebo náš vztah k němu jakýmkoli způsobem oslabuje.

Postní dobu můžeme chápat jako svou vnitřní obnovu. Postní sebezápor, modlitba a dobré skutky jsou vlastně duchovní a tělesná cvičení, kterými získáváme sílu k tomu, abychom znovu a lépe vnímali Boha a jeho hlas, abychom získávali sílu podle jeho hlasu se řídit, abychom očišťovali Boží obraz a podobu v našich duších a znovuobjevovali radost, pokoj a sílu, víru, naději a lásku.

Pane Ježíši, ať se nebojíme zdánlivé síly nepřítele ani svých slabostí. Naše síla ať je v důvěře v tebe!