Promluva na 2. neděli velikonoční B - 11. dubna 2021
(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)
P. František Hylmar SJ
Milé děti,
dnes jsme v evangeliu četli o dvou událostech. Nejdřív o tom, jak se Pán Ježíš ještě večer ten den, kdy vstal z mrtvých, ukázal svým učedníkům. Ráno viděly ženy a dva učedníci prázdný hrob a anděly. Večer se učedníci setkávají přímo s Ježíšem. Mají, jak říkáme, smíšené pocity. Radují se, že žije, ale také se stydí, že ho v utrpení opustili. A on jim říká „Pokoj vám.“ Nic nevyčítá, odpouští jim a hned je posílá, aby také odpouštěli sobě i druhým lidem. A dává jim k tomu sílu Ducha svatého. Když nám Pán Ježíš odpouští, můžeme a máme i my odpouštět. Učíme se to, i když námi někdy zmítá zlost a všechno možné. Když se nám podaří odpustit, máme v duši pokoj a netrápíme se zbytečně.
Podruhé přišel Pán Ježíš za týden další neděli. Setkal se i s apoštolem Tomášem. Ten se mohl dotknout jeho ran
a uvěřil, že je to opravdu Ježíš, kterého dobře znal a kterého měl rád.
Pane Ježíši, žiješ a učíš nás důvěřovat ti a odpouštět sobě i druhým. Těšíme se z toho a prosíme tě, abys nám v tom pomáhal, abychom byli plní tvého života a pokojné radosti.
Milí přátelé,
jednou mi při exerciciích jedna paní ukázala nový a objevný způsob, jak se dívat na první část dnešního evangelia. Říkala: „Já kdybych tam byla, tak byl hanbou zalezla pod stůl. Styděla bych se, že jsem Ježíše jako učedník opustila.“ Určitě na tom něco je, a navíc to vysvětluje, co znamená to Ježíšovo dechnutí a předání Ducha svatého a nový úkol, který dal učedníkům.
Učedníci měli strach před lidmi, kteří poslali na kříž Ježíše, a hněvali se na ně. Zlobili se určitě i na sebe a styděli se, že Ježíše v těžké chvíli opustili. Co s takovou zlostí a hněvem na druhé i na sebe? To se často ptáme i my, vždyť takové situace sami dobře známe! Občas bychom sami sebe raději ani neviděli.
A do takového vnitřního stavu svých učedníků vstupuje zmrtvýchvstalý Ježíš. A vnáší do něj něco, co nikdo
před ním: opravdové odpuštění. „Pokoj vám!“ Odpuštění Božího Syna, odpuštění Boží přináší hlubokou úlevu
a pokoj. Učedníci se už nemusejí zmítat a ani kopat proti sobě nebo proti druhým. Vidí Ježíše, který se nezlobí
ani na ně ani na své vrahy. Který je těší a dává jim pokoj mysli i srdce. Učedníci prožívají něco, co do té doby neznali.
Jen Petr po svém zahanbujícím zapření už poznal uzdravující sílu Ježíšova pohledu. A teď to zažívají všichni, závan
a dech nového života. Odpuštění a přijetí, které nezavírá oči před realitou, ale otevírá budoucnost.
Ježíšovo odpuštění je projevem jeho vzkříšení. Je hmatatelným projevem nového života, života nového věku. Života, který se už nebude vyčerpávat touhou po pomstě za minulé křivdy nebo marnými pokusy o dokonalou pozemskou spravedlnost, ale bude se dívat do budoucnosti a vytvářet nové věci a vztahy neinfikované virem zlosti a zášti.
Ježíš dal učedníkům Ducha svatého a můžeme to chápat tak, že jim jako služebníkům církve předal autoritu, pravomoc k odpouštění Boží mocí. Ale můžeme v tom vnímat i něco, co je určeno nám všem věřícím. Všichni máme moc odpouštět a je dobře, když tu moc používáme. Však to známe: když odpouštíme, panuje v nás i kolem nás pokoj; když ne, vládne neklid a tvrdost.
A patří sem i odpouštění sobě. Vždyť sobě jsme nejbližšími bližními. Odpuštění netváříme my, ale odpouštíme díky Kristu, který nese a unese naše hříchy. My se pak pravdou o své hříšnosti nemusíme trýznit ani ji popírat. Můžeme s vděčností přijímat a zároveň hned dávat odpuštění. Nejde to všechno jen tak snadno. Zranění bolí a emoce pracují. Ale učíme se a každopádně se chceme učit tímto směrem jít, protože jen cesta odpouštění vede k životu a vzkříšený Ježíš je tou cestou. Cestou přijímání, odpouštění a milosrdenství.
V nedůvěře apoštola Tomáše můžeme vidět i upřímnou snahu nepodlehnout ve víře nějaké iluzi nebo zbožnému přání. A Ježíš podmínky přijímá, nechává ho dotknout se ran.
Zmrtvýchvstání Božího Syna totiž ještě neznamená odstranění vší bídy a bolesti světa. Boží Syn na sebe na kříži bere lidskou bídu a bolest a přetváří je v zárodek nového života. Uprostřed zraněného světa vytváří v životech svých věřících ostrůvek pozitivní deviace. Dělá z nás lidi, kteří se nemusejí zmítat v začarovaném kruhu touhy po odplatě, ale mohou z něj díky Boží milosti vystupovat a stále znovu nově začínat.
Tomáš se mohl dotknout Ježíše. My se můžeme dotýkat lidí, kteří v sobě nesou Ježíše a jakkoli zranění, dokážou odpouštět. Bylo by krásné, kdyby se i nás mohli s důvěrou a nadějí dotýkat ti, kdo se chtějí
dotknout živého a odpouštějícího Ježíše. Kdybychom se i my dokázali stávat účinnými vyslanci Boží milosrdné lásky.
Pane, věříme, že žiješ novým životem a že i nám dáváš na tomto novém životě podíl. Ať se s tvou pomocí učíme přijímat a dávat tvé odpuštění. Skrze tebe a v tobě. Amen.