Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce 27.6.2021 v 9 hodin)

P. Samuel Privara SJ

1) Iz 6,1-9,   2) Gal 2,17-21,  3) Mk 10, 17-22 

     Milí přátelé.
Možná si někteří z vás všimli, že se nečetla čtení z dnešní neděle. Je to právě z důvodu této primiční mše svaté. V dnešním evangeliu jsme slyšeli známý příběh o bohatém mladíkovi, který se často uvádí jako klasický text povolání, které nebylo vyslyšeno. Tak jako každý text Bible i tento se může vykládat na různých úrovních: doslovně, alegoricky, duchovně…nebo můžeme také ekvivalentně říct: v závislosti na různých stadiích, etapách duchovního života. Na té první úrovni je význam zřejmý a často se přisuzuje křesťanství jako něco charakteristického: vzdávat se majetku v prospěch druhých, většinou se mluví o těch chudých. Na další úrovni, o které se již nemluví tak často, se člověk vzdává svého nehmotného „bohatství“. Abychom si uvedli nějaký příklad, může se jednat o zřeknutí vlastního ega, vlastních představ a tak podobně. Tento příběh, nebo možná jeho pokračování… kde Petr se ptá, co dostanou
za odměnu on i ostatní apoštolové…vždyť zanechali všechno…. Tedy, tento příběh se zmiňuje právě v souvislosti s těmi, co vstupují do kněžského nebo řeholního života: jéé…podívejte, on se vzdal všeho. Přiznám se, před lety, když jsem vstupoval k jezuitům, viděl jsem to do velké míry stejně. Myslel jsem…je potřeba vzdát se a vzdávat se, je potřeba silná vůle, možná velkého hrdinství. Pamatuji si, jak jsem pak s nemalou hrdostí říkal tehdejšímu novicmistrovi ...“já myslím, že už nic nemám“. Na co mi on polo-pobaveně polo-vážně ale jistě zkušeně odpovídá: „víš, vydrž chvíli…ještě uvidíš, jaký jsi „bohatý“ a kolik věcí se ještě budeš vzdávat“. Tehdy jsem ještě netušil, jak velikou pravdu nakonec řekl.

Nicméně, to fundamentální z toho textu se zmiňuje úplně na závěr a velmi často se přehlíží: Ježíš pohlédne laskavě
na toho mladíka a zve ho k následování. Jenom v kontextu této poslední věty, v kontextu následování, má celý text skutečně smysl a není to jenom asketické cvičení. Ježíš zve k následování, ale velmi dobře ví, že abychom byli schopni vůbec chápat jeho poselství, musíme otevřít naše srdce. Abychom mohli dostat, musíme se nejdřív vyprázdnit.
A jenom v té míře, v jaké mu poskytneme místo, můžeme být také obdarování.

V čtení Galaťanům říká Pavel, že nežije už on, ale Kristus v něm. Kristus tedy žije v nás. Pavel na jiném místě říká, že jsme byli oblečeni v Krista. Možná jste byli nedávno na křtu, nebo si to ještě pamatujete, tam se člověk obléká
do bílého šatu, který symbolizuje nového člověka. To, že se člověk stává křtem členem společenství věřících, Církve, mnozí z nás berou nějak tak automaticky. Nicméně, význam toho nového šatu a tvrzení, že jsme byli oblečeni v Krista je mnohem hlubší. Každý z náš dostává tímto i své unikátní povolání. Nemluvím teď o nějakém předurčení, co se týče zaměstnání, nebo povolání v tomto slova smyslu. Každý z nás je volán k jemu vlastnímu následování Krista, přičemž postupné objevování a realizace tohoto následování je to, co dává člověku smysl života. Když teď vložíme toto
do kontextu evangelia, které jsme slyšeli, můžeme říct, že se nejedná tedy o volání pro nějaké „vybrané“,
nebo „vyvolené“, ale pro nás všechny. Všichni jsme volání k hledání a objevování vlastního povolání, jehož realizace dává životu smysl. Křesťanství není náboženství, které žije jenom pro budoucnost, pro nějaké budoucí štěstí
a blahobyt po smrti. Křesťanská naděje je v tomto slova smyslu paradoxní: jistě, je orientována na dimenzi, která přijde později, nicméně po křesťanech se žádá budování království, tedy naše snaha a aktivita, již tady na zemi. Jak jsme slyšeli, Kristus žije v nás. Teď a tady. Pak tedy volání a povolání, ať se projeví konkrétně jakýmkoliv způsobem, není primárně o vzdávání se a už vůbec ne pro nějaký abstraktní slib posmrtné radosti, ale mnohem více se jedná
o realizaci toho, co mi Bůh vložil do srdce. To neznamená, že nebudu mít v životě překážky, obtíže, bolesti, smutek. Neznamená to, že se nebudu muset vzdávat. Toto všechno bytostně patří k tomu, že jsme lidé, že jsme omezená stvoření. My všichni jsme ale povolání ke štěstí, které je dáno vedením smysluplného života. Štěstí jako takové ale není a nemůže být cílem. Je to jenom vedlejší produkt toho, když realizujeme život, ke kterému jsme byli povoláni.
A jenom rozlišování toho našeho povolání, tedy hledání Krista v nás, konkrétní dimenzi Boží, která se zjevuje zvláštním způsobem pro mě, pak ospravedlňuje a zdůvodňuje to vzdávání se – ať už je to majetek jakéhokoli typu, ale především ego. Svoboda, která pak z tohoto vyplývá, umožňuje lepší pohled na Krista a jeho následování.

Já nám tedy všem přeji hodně radosti při hledání a realizaci našich unikátních povolání, ke kterým nás volá Kristus
a která nám pak umožňují vést smysluplný život. A také abychom si uvědomovali, že pro čistý, nezakalený pohled
na Krista, pro možnost rozlišení a správného pohledu na to, k čemu nás volá, pro to, aby nás mohl obdarovat, aby nám mohl naplnit srdce tím, čím chce On, je potřeba nejdřív udělat mu prostor. A všechno vzdávání se má smysl jenom v tomto kontextu.