Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milé děti,
slyšeli jsme v evangeliu, jak Pán Ježíš říká učedníkům: „že ho lidé zabijí, ale on že za tři dny vstane z mrtvých.“ Pán Ježíš byl pokorný, nehledal svou slávu, ale naši záchranu. Dal za nás svůj život. A jeho učedníci se mezitím dohadovali, kdo z nich je největší a nejlepší. To muselo Pána Ježíše dost mrzet, že jim něco říká a ukazuje a oni dělají pravý opak.

Nám se také stává, že nedokážeme odolat touze, aby nás lidé obdivovali. Uznání a podporu potřebujeme, to ano, ale středem světa být opravdu nemusíme. Pravda je, že středem světa nejsme, že se nám v něčem daří a v něčem zase ne.

Pán Ježíš nás učí, abychom se necpali na první místa, ale byli v klidu tam, kde si to zasloužíme. Abychom si dokázali navzájem pomáhat a posloužit, zvlášť slabším, kteří to potřebují.

Pane Ježíši, pomáhej nám učit se být jako ty, modlit se a pracovat jako ty. Ať dokážeme pochválit druhé a mít radost z pochvaly. Ať se netrápíme, když nám lidé něco vytknou. Ať se učíme pomáhat druhým, protože v nich pomáháme tobě.

     Milí přátelé,
slyšeli jsme dnes v evangeliu, jak Pán Ježíš znovu opakuje učedníkům, že bude muset trpět. Byla to pravda těžká
a náročná a nedivíme se, že před ní zavírali uši. A slova o vzkříšení, ta jim asi připadala jako z jiného světa
a v nejmenším netušili, co by mohla znamenat. A přesto jim to všechno Pán Ježíš vícekrát opakoval, aby se pak měli
o co opřít, až přijde jeho těžká hodina.

Klademe si těžkou otázku, proč musel Ježíš trpět. A zajímavým náznakem odpovědi je dnešní první čtení z knihy Moudrosti. To mluví o lidech, kteří buď z pýchy nebo ze zoufalství chtějí zkoušet Boha a věrnost jeho služebníků tím, že je budou trápit a zabíjet, aby se přesvědčili, jak na to oni a Bůh zareagují. Text poisuje buď svévolnou krutost nebo hloubku lidské nedůvěry, podle toho, z kterého úhlu na to pohlížíme.

V každém případě však vidíme, jak se právě na Kristu naplnilo toto zvláštní proroctví. Bůh Otec a Bůh Syn jako Syn člověka, oba byli kvůli nám lidem ochotní jít až na kraj nutného a možného. Vydat se nám lidem do rukou a smrtí
a vzkříšením přemoci zároveň naši zpupnost i naši zoufalou skepsi. Nic víc už z jejich strany udělat nešlo a nelze. Ježíšův kříž nám ukazuje bezmeznost Boží lásky k nám.

A pak slyšíme o učednících, jak se přou o přední místa a o uznání. Pán Ježíš z nich musel mít dojem, že se dosud namáhal úplně nadarmo. Můžeme obdivovat jeho nebeskou trpělivost, když ho slyšíme, jak se neuráží a nehořkne, ale laskavě apoštolům znovu vysvětluje, o co mu jde. Jeho slova znějí slavnostně a on se při nich posadil, aby zdůraznil jejich váhu.

Dokázat nebýt v centru pozornosti, snést nepochopení a posloužit i tam, kde není uznání a vděk. To je Ježíšova cesta, to je cesta i pro nás. A protože jde do značné míry proti nižší lidské přirozenosti, je schůdná jenom s Ježíšem a s pomocí jeho milosti. Není na první pohled příjemná, ale když se v ní nějak cvičíme, zjistíme, že není nemožná a že v ní je vlastně i pokoj a radost.

Na tuto cestu nelze vykročit jinak než s Ježíšem a v jeho blízkosti a s jeho pomocí. Ale jeho blízkost a pomoc jsou nám k dispozici. Jen je potřeba o ně prosit a nebránit se jim, zkoušet i neobratné kroky a ověřovat si, že vedou k cíli.

Včera jsme si na Tetíně připomněli svatou Ludmilu jako jednu z těch, kdo touto Kristovou vítěznou cestou dokázali jít. Dokázal to také pater Adolf Kajpr, jehož výročí úmrtí ve vězení komunistické totality si dnes v našem kostele připomínáme (bylo to 17. září 1959 v Leopoldově). V rozjímavé modlitbě nad evangelii otec Adolf často rozjímal Ježíšův život a nechával jím utvářet svůj způsob myšlení a jednání. Hlavně své srdce. Ani ponižování a fyzické týrání mu nedokázalo vzít důvěru v Boha a lásku k člověku. Ani humor neztratil, ani zaujetí pro věci božské i lidské. Zaujetí Božího dítěte, zaujetí životem, které se může zdát naivní, které ale Ježíš chválí jako cestu k pravému životu.

Ve druhém čtení jsme slyšeli, že moudrost shora, moudrost Božího Ducha se pozná podle toho, že je nějak průzračná, že vede k pokoji, že snáší slabosti a chyby, že je laskavá a koná dobro. Žádosti naší nižší přirozenosti musíme s Boží pomocí kultivovat a nechat je produchovnit. Jinak nás stahují k zemi, navzájem rozdělují a zraňují. Paradoxně tak působí i to, když se úporně snažíme o dokonalost podle vlastních představ. Přijímání slabostí je nutným prvním krokem k jejich zmírňování.

Pane Ježíši, ty jsi vtělená Boží moudrost. Prosíme Tě, posiluj naši důvěru v tebe. Ať tě stále lépe vnitřně poznáváme, ať ti více důvěřujeme a milujeme tě a ať tě ve svém myšlení, mluvení i konání těsněji následujeme. Ať tak dojdeme plnosti života s tebou.