Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milé děti,
„Mistře dobrý, co mám dělat, abych získal věčný život?“ To je zajímavá otázka. Když se s rodiči modlíte, co Pánu Bohu říkáte? Většinou asi prosíte, určitě také často děkujete. Umět děkovat a pochválit, to je moc potřeba. Ale tady ten člověk se ptá. A ptá se: „Co mám dělat?“

Cítíte rozdíl mezi tím, když se řekne: „Prosím, Bože, udělej něco!“ a otázkou: „Pane, co mám dělat já?“ nebo „Pomoz mi, prosím, Pane Bože, udělat to a to?“ V té první prosbě jsme nějak bezmocní a je možné, že se tak někdy cítíme.
Ta prosba není špatná a Bůh nám určitě pomůže. Ale ta druhá prosba znamená, že se sami chceme dát do díla. A to se mi zdá lepší, co říkáte? Že nechceme jen dostávat, ale že se chceme něco naučit dělat.

A co se chtěl ten člověk naučit? Žít tak, aby získal věčný život, aby žil dobře, aby dosáhl nebe. My tě také, Pane Ježíši, prosíme o moudrost a pracovitost, abychom žili dobrým životem. Abychom rozvíjeli dary, které jsi každému z nás dal. Abychom se ti líbili, dělali radost druhým a sami měli také ze života radost.

      Milí přátelé,
v dnešním prvním čtení a v evangeliu se objevuje, nebo je spíš ukryté něco, co dnešním jazykem nazýváme „žebříček hodnot“.

Autor knihy Moudrosti se ptá, čemu má dávat v životě přednost: zdraví, kráse, bohatství, moci? A nakonec si překvapivě vybírá moudrost. A dostává ji. A je spokojený, protože ví, že spolu s moudrostí dostane i všechno ostatní, co bude potřebovat, že to dostane v míře, v jaké to bude potřebovat, a že ho moudrost naučí správně užívat všeho, co dostane, a vyrovnat se s úspěchem i nedostatkem. Ví, že moudrost ho dovede k Bohu.

Autor knihy Moudrosti dokáže proniknout pod povrch věcí, a vystihnout, co má trvalou cenu, co je trvalejší, než je pouhý pozemský život, který jednou skončí a zrelativizuje tím všechny pouze pozemské hodnoty.

Moudrost, která směřuje k nebi, je darem Ducha svatého. Boží Duch nám pomáhá vidět všechny pozemské hodnoty ve správné perspektivě. Pozemská moudrost nás drží při zemi u pozemských hodnot, ale víra, srdce a vyšší rozum nakonec tuší, že je zde ještě něco víc a snaží se pozvednout se k Bohu. A podobné tušení nejspíš zneklidňovalo
i toho člověka z dnešního evangelia.

„Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš nejprve mírní úctu, kterou mu ten člověk prokazuje oslovením „dobrý mistře“. Chceš-li dojít věčného života, dívej se na Boha, říká mu. A jemu i nám pak ukazuje dvě cesty: tradičně se nazývají „cesta Božích přikázání“ a „cesta evangelních rad“.

Cesta Božích přikázání je nutná pro všechny lidi a záleží v tom, že na své cestě životem budeme respektovat Boží pravidla hry – Desatero – abychom nepůsobili sobě a druhým bolest a škodu. V rámci přikázání máme svobodu hledat a rozvíjet pozemské hodnoty, které nám dal Bůh ve stvoření k dispozici. Přikázání nás chrání, aby se nám věci nevymknuly z rukou a aby opravdu sloužily životu. Překračování přikázání nám objektivně škodí, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Ze zkušenosti víme, že nám někdy vědomí pravých hodnot dochází teprve s odstupem.

Cesta evangelních rad je cesta zříkání se bohatství, kterou Ježíš nabízí v dnešním evangeliu, ale také volba svobodného života pro Boží království a volba poslušnosti Boží vůli navzdory bolesti a smrti, jak to Ježíš ukazuje
na jiných místech evangelií.

Cesta evangelních rad přijímá náročnější životní kritéria. Ti, kdo takto chtějí v církvi žít, spojují se do společenství zasvěceného, řeholního života, ale radami se vždy nechávali inspirovat i duchovní lidé žijící běžným životem ve světě.
I v dnešní sekulární době můžeme vnímat Ježíšovu radu zříkat se bohatství ve snaze o život ekologicky zodpovědný
a udržitelný. A zkušenost ukazuje, že nemírná touha po bohatství ničí život.

Ježíšovy evangelní rady bychom měli brát vážně. Každý člověk by se měl ptát, jak žít poctivě a podle svého osobního povolání, které dostal od Boha. Každý člověk by se měl ptát, na jakou životní cestu ho Pán zve a volá. Život je příliš cenný, než abychom se nechali bez hlubšího rozmyslu a bez vlastní vůle tlačit nebo vláčet sem a tam. Musíme se Ježíše ptát na svou cestu. A nebát se jeho vysokých nároků. A prát se s podezřením, že jsou to nároky příliš vysoké a nadlidské. Ježíš ví, že nás vysoko postavená laťka povede k vyšším cílům a že jedině vysoké cíle stojí za to, abychom pro ně žili.

Pane, nauč nás nebát se tě ptát, co máme dělat, abychom dosáhli věčného života. Dej nám odvahu a pravou moudrost. Vždyť jen na tvé cestě dosáhneme svého pravého štěstí. Ale hlavně tak dosáhneme tebe.