Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milé děti,
dnes jsme v evangeliu četli, jak Pán Ježíš vrátil zrak člověku, který neviděl. A nemohl kvůli tomu pracovat a musel prosit o živobytí. Asi také neměl nikoho blízkého, kdo by mu pomáhal. Být slepý, to je velký hendikep. A kdysi dávno ještě víc než dnes, kdy máme pomůcky a speciální písmo a vyškolené pomocníky. Přesto i dnes je to hodně náročné. Člověk, který nevidí, je mnohem víc než ostatní odkázaný na pomoc druhých. Zkusili jste nechat si zavázat oči
a nechat se někým vést? Jaký je to pocit?

Ten nevidomý člověk měl ale něco, co ti zdraví neměli. Velkou důvěru v Pána Ježíše. Viděl srdcem a věřil, že mu Pán Ježíš dokáže pomoct. A proto křičel a nedal se odradit. Když něco dobrého opravdu chceme, musíme za tím jít. Bartimaios měl důvěru a odvahu a Pán Ježíš mu dal tělesný zrak.

Prosíme tě, Pane, ať si vezmeme z Bartimaia příklad. Ať ti důvěřujeme, i když jsme slabí a hodně věcí neumíme
nebo se nám nedaří. Když jsme s tebou, nevadí to, ty nám chceš pomáhat. Děkujeme ti za to. Ať se nikdy nebojíme prosit tě o pomoc.

     Milí přátelé,
to dnešní evangelium o setkání slepého Bartimaia s Ježíšem se často dává lidem k rozjímání při exerciciích. Je to působivá meditace, a i když u každého člověka probíhá jinak, většinou každému přinese nějaký užitek. Přineslo nakonec užitek i člověku, kterému v této modlitbě vyšlo, že Ježíš na jeho volání nijak nereagoval a šel bez povšimnutí dál. I tak zarážející obraz, jak se ukázalo, mu sdělil něco důležitého o jeho důvěře nebo spíš nedůvěře k Bohu, k Ježíšovi. A to mu pak ve výsledku pomohlo. Nejlépe by tedy bylo, kdybychom se odvážili sami se na chvíli ponořit
do této živé scény a zkusit, kam nás dovede, ve které z postav toto příběhu se poznáme a co nám to řekne o našem životě a o našem vztahu k Bohu. A když to teď nejde individuálně, zkusme to aspoň nějak, jak to půjde, společně.

Představme si tu scénu ve své fantazii, jak nejživěji dokážeme. Budeme-li v zástupu lidí kolem Ježíše, možná si přiznáme tendenci chovat se jako oni. Byli zaujati svým Mistrem a cítili se možná trochu povýšeně nad ostatními lidmi. A ten slepý se svým křikem jim to sebeuspokojení rušil. Pohled na bídu druhého, kterému nedokážeme pomoci, je nepříjemný a zavíráme před ním oči. Bartimaia bychom možná i my chtěli zapudit. Ježíše si tím ale nějak přivlastňujeme a chceme, aby se on choval podle našich představ a zajistil nám klid. A to určitě není ono.

Možná bychom měli do svých nepříjemných setkání, kdy si nevíme rady a cítíme se bezmocně a trapně, však taková známe, víc zvát Ježíše, vzpomenout si na něj a prosit ho o pomoc. Pak se náš pohled projasní, přestaneme se bát
o sebe a budeme moci nějak přispět. Třeba jen uvolněným a přátelským slovem, projevením zájmu nebo nápadem, jak napomoci. A důvěra postižených lidí může být zase velkou posilou naší víry. Důležité je neuzavírat se do sebe
a do všech situací zvát Krista.

A jaké by to bylo zavřít oči a vžít se do situace slepého Bartimaia? Zase se asi dostaví pocit bezmoci, který vůbec není příjemný. Co může ta neschopnost vidět znamenat v mém případě? V čem jsem já slepý, a tudíž bezmocný
a odkázaný na druhé? Nepropadám se příliš do své bezmoci, nerezignuji? Proč nezkusit pokorně a jednoduše prosit Pána i v situacích lidsky bezvýchodných? V evangeliu Pán Ježíš chválí ty, kdo mu dokážou důvěřovat a kdo neúnavně prosí. Žádá od nás jen důvěru a odvahu a pokoru prosit, nic víc. O ostatní se postará on. Proč to tedy znovu nezkusit? Stojí to za to. Jen musí naše prosba vycházet z otevřeného srdce a nic Bohu nepředepisovat.

Zajímavé také je, že Pán Ježíš klade Bartimaiovi zdánlivě zbytečnou otázku: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Bůh potřebuje naši spoluúčast. Odevzdanost do jeho vůle není bezmocně trpná. Můžeme a máme být aktivní i tak, že budeme pojmenovávat a vyslovovat své prosby. Víme, že Ježíš říká: „Proste a bude vám dáno.“ Ježíš prosící nikdy neodhání, jen potřebuje, abychom prosili upřímně. Naše vyslovené prosby už dokáže pročistit a uspořádat.

A ještě něco. Naše slabosti a nemoci mají jeden prospěšný efekt: nutí nás, abychom žádali o pomoc a vykračovali tak ze sebe, komunikovali s lidmi i s Bohem. Pozemskou bezchybnost bychom nejspíš neunesli a utopili bychom se v samotě. Slepý Bartimaios není v Ježíšových očích chudák. Ježíš s ním jedná naprosto seriózně a samozřejmě
a nedává najevo žádný údiv nebo zděšení, ani mu nevyčítá, že si své postižení něčím zavinil. Svou pozorností vrací Bartimaiovi jeho lidskou důstojnost.

Pane, uznáváme, že se bojíme se slabostí svých i druhých lidí. Často nevíme, co s nimi. Ať nezapomínáme důvěřovat ti, ať tě prosíme za sebe i za druhé. Tvá pomoc ať posiluje naši důvěru v tebe.