Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 17:30 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milí přátelé,
čtení dnešní neděle ze závěru Markova evangelia nás vedou do jeruzalémského chrámu, kam Pán Ježíš denně chodil se svými učedníky od slavného vjezdu do města až do svého utrpení. Když si představíme situaci z úryvku, který jsme právě četli, vidíme Ježíše, jak pozoruje různé lidi v chrámu a jejich chování a využívá viděného k vyučování svých učedníků. Co nám tedy dnes říká? Máme před očima dvě scény a dvě poučení, dvě věci k promýšení.

Nejdřív Pán Ježíš obrací svou pozornost na učitele zákona, kteří se naparují ve svých řízách (volné splývající slavnostní roucho), rádi přijímají pozdravy lidí, sedají na předních a čestných místech a za službu modlitby se nechávají hostit nad rozumnou míru. Pán Ježíš vyučuje své učedníky, jakým způsobem se mají oni chovat, až ponesou lidem jeho Nový zákon, jeho evangelium. Až budou novými učiteli nového zákona.

Nechce, aby se povyšovali nad druhé, aby využívali duchovní služby, doslova nebo obrazně řečeno, k vyjídání chudých. Chce, aby si byli vědomi, že nesou poklad jeho evangelia v nádobách hliněných, jak později napíše svatý Pavel, že jsou a zůstávají slabými a hříšnými lidmi. Aby nezapomínali, že co dostali, dostali zdarma jako dar ke službě ostatním.

Řeknete si asi, že toto poučení platí především kněžím, kterým byla svěřena služba evangelia. A máte jistě pravdu. Jen je to všechno trochu složitější. Všichni křesťané jsme totiž spolu se křtem dostali kněžskou důstojnost. Říkáme jí důstojnost všeobecného kněžství a ta patří všem věřícím křesťanům. Všichni křesťané jsme dostali dar a úkol být obětaví – dávat a nepočítat, dávat zdarma z toho, co jsme dostali ke službě ostatním. Obětovat svou práci, své namáhání, a nakonec různým způsobem i své životy Bohu, jak nám to ukázal Pán Ježíš. A podílet se tak na spáse, záchraně a obnově světa.

V praxi se někdy jako křesťané cítíme nadřazení druhým, jindy se cítíme jako vystrčení na okraj společnosti, posmívaní. Bývá to různě, ale nejlépe je mít před očima a v srdci Ježíše a snažit se smýšlet a jednat jako on. Praktický problém spočívá také v tom, že když někdo zastává veřejný úřad, veřejnou službu, je mu přirozeně prokazována úcta a dávána přednost. To je v pořádku. Jen je potřeba vědět, že ta úcta a přednost nepatří osobám, ale Bohu,
v jehož službě se namáhají. A nositelé úřadů se mají namáhat poctivě. Všimněme si ještě toho detailu, že Pán Ježíš učitele Zákona nezatracuje, ale říká, že budou přísněji souzeni. Bylo nám jako Ježíšovým učedníkům hodně dáno, hodně se tedy od nás očekává.

A potom Ježíš ukazuje učedníkům chudou vdovu a její dvě drobné mince, které dává ve prospěch Boží služby
v chrámě. Obrací vzhůru nohama tradiční pohled, že větší majetek a vyšší postavení jsou automaticky znamením větší Boží přízně, a tudíž si zaslouží naši úctu. To není Ježíšův, to není Boží pohled na věc.

Bůh rozděluje své dary různě a neočekává od každého totéž. Ocení u každého člověka, co je schopen dát z toho, co má k dispozici. Své schopnosti, ani své dávání nemusíme a nemáme soudit a měřit podle ostatních. Je to zbytečné
a odvádí nás to od podstaty věci. Bůh má rád radostné dárce a vidí, co máme a co můžeme v dané chvíli a za daných okolností dát.

Pán Ježíš svým příkladem chudé vdovy také neříká, že se musí každý vzdát všeho materiálního. Spíš abychom se dívali do svého srdce a četli v něm dobře a nebáli se spoléhat se víc na Boha než na své materiální zajišťování. Úsilí učit se takzvané duchovní chudobě, to znamená schopnosti nepoutat se k materiálním věcem, ale k Bohu, je úkolem
pro každého, kdo chce opravdu následovat Krista. Konkrétní projevy záleží na okolnostech nebo na působení Ducha svatého.

Největším darem, který jsme dostali, a pokladem, který je nám svěřen, je naše křesťanská víra. Pro tu stojí za to obětovat vše, ta se nedá vyvážit ničím pozemským. Vše ostatní je nám dáno ke službě Božímu království a jen v této službě získává věčnou hodnotu.

Zkusme si uvědomit, že Ježíšova měřítka hodnot, tak odlišná od měřítek světa kolem nás, jsou vlastně mnohem lepší. Přinášejí nám větší klid a pokoj, zbavují nás zbytečných napětí a stresů, které k ničemu nevedou. Víra je v první řadě důvěra.

Bůh od nás žádá, ale vždycky nám mnohem více dává. Hezky to vyjadřuje příběh vdovy z dnešního prvního čtení.
Ať je nám dnešní Boží slovo povzbuzením k tomu, abychom se více odvažovali objevovat a spoléhat se na Boží věrnost a péči, rostli v důvěře v něj. Jen to nám učiní svobodnými a radostnými lidmi. V Kristu, který dal za nás
a nám a do našich rukou celý svůj život. V Bohu, který nám první důvěřuje…