Promluva 2. neděle po Narození Páně - 2. ledna 2022
(kostel sv. Ignáce v 9 a 11 hodin)
P. František Hylmar SJ
Bůh vstupuje do života člověka nějakou událostí, ale nad ní je potom potřeba uvažovat, nacházet její další významy, jak se mne ta událost dotýká. Dnešní biblická čtení nám předkládají tři takové úvahy a rozjímání
nad narození Ježíše Krista v Betlémě.
1. čtení se na toto narození dívá skrze Starý zákon, v tomto případě knihu Sirachovcovu. V ní se nachází zajímavý, jaksi tajemný úryvek, který jsme dnes četli a který je možné nově chápat ve světle narození Božího Syna.
Četli jsme: „Moudrost otvírá svá ústa a praví: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz: usaď se v Jakubovi … v lidu plném slávy jsem zapustila kořeny.“ Ve světle těchto víceznačných slov můžeme narozeného Syna Božího chápat jako vtělenou moudrost, která se jako člověk narodila uprostřed vyvoleného národa. Boží moudrost sídlila v době Starého zákona ve vyvoleném lidu Božím a s Kristem se vtělila ještě jiným, konkrétnějším způsobem.
Kristus je Boží moudrost, která je v Bohu od počátku, a která se stává tělem v Ježíši Kristu a zároveň také nějakým způsobem v novém Božím lidu. Novozákonní Boží lid můžeme chápat v užším slova smyslu jako viditelnou církev, ale také ve velmi širokém smyslu jako neviditelné společenství všech upřímných hledačů pravdy, spravedlnosti a dobra všech věků a všech národů i náboženství. Není to útěšná představa? Ale co pro mne může konkrétně znamenat?
Jak mám vnímat Boží moudrost v této pozemské církvi, která je v mnohém tak slabá a dokonce hříšná? Jak rozpoznat klubající se moudrost uprostřed tak zmatečného sebehledání současného světa? Jak se mám já Boží moudrosti otevírat? Jde to vůbec? Písmo říká, že ano, ale osobní odpověď si musí každý člověk vybojovat samostatně.
Prolog Janova evangelia je jedním z nejsilnějších a nejhutnějších textů v historii lidstva. Pozvedá nás z historického Betléma do sféry Božího Ducha, který se od počátku vznáší nad bouřlivými vlnami světa lidí. Říká: „V Kristu přišlo
na svět Boží světlo. Boží Slovo se stalo v Kristu tělem. A těm, kdo v něj věří, dává moc stát se Božími dětmi.“
A potom se zase snáší na zem, do světa hmatatelné zkušenosti a dodává: „Viděli jsme jeho slávu, viděli jsme toho, který přebýval mezi námi.“
Apoštol a evangelista Jan zde vydává vznešeným způsobem svědectví o tom, co s Ježíšem během asi tří let prožil
a o čem potom v modlitbě uprostřed života ve šlépějích Vzkříšeného ve společenství ostatních věřících celá desetiletí uvažoval. „Co přinesl Ježíš Kristus?“, ptá se? A odpovídá: „Přivedl do plnosti Mojžíšův zákon tím, že přinesl nový
a hlubší způsob přístupu k životu: skrze milost a pravdu.“ „Kdo je doopravdy Ježíš Kristus?“, ptá se dále.
A odpovídá: „Je to jednorozený Syn Boží, který spočívá v náručí Otcově.“
Nad Janovými slovy musíme stále znovu uvažovat a promítat je svého konkrétního života. „Co v našem životě znamená zákon a co milost a pravda? Jak se zákon a milost a pravda vzájemně potřebují a podporují? Uvědomuji si, že existuje něco víc než jen zákon, odměna a trest? Je mi zároveň jasné, že pravá milost a pravda se neobejdou
bez respektu k zákonitostem stvoření? Dokážu vnímat Krista nejen jako někoho, kdo je mi prezentován druhými, ale jako toho, kdo mě samé/mu mluví z hloubi duše a odpovídá na nejhlubší touhy mého srdce?
A apoštol Pavel je dnes neméně vzletný, když říká: „V Kristu si nás Bůh vyvolil ještě před stvořením světa, abychom skrze něj byli přijati za Boží děti.“ Dovedeme si představit vznešenější a nádhernější obraz lidského života, než je tento? Když ta slova slyšíme, není to už jen to povznášející? Ale Pavel nás zase vrací do zemité reality, když dodává, že „musíme věřit v Pána a projevovat lásku k druhým a že musíme stále znovu hledat poklady slávy, které máme
ve víře v Krista.“ Máme tedy nad čím uvažovat a na čem pracovat.
Bože, vyvolil sis nás ve svém Synu jako své děti a nabízíš nám v Kristu sebe jako vtělenou moudrost, Slovo, milost
a pravdu. Pomáhej nám tyto skutečnosti krok za krokem chápat a růst do plnosti s tebou.