Promluva 15. neděli v mezidobí C - 10. července 2022
(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)
P. František Hylmar SJ
„Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ a „Kdo je můj bližní?“, to jsou, milí přátelé, dvě velmi seriózní otázky. Podle evangelisty je znalec zákona neklade z čisté touhy po poznání: chce Ježíše přivést do úzkých
a pak zase kličkuje. To teď ale nechme stranou a sami se hlouběji zamysleme. Stojí to za to.
Měli bychom vůbec odvahu zeptat se jako ten zákoník? Nebo spíš procházíme životem sice podle dobrých pravidel vyplývajících z víry, ale vlastně bez hlubšího tázání?
Slyšíme dnes vůbec někdy někoho podobně se ptát? Na co se upírá naše mysl, když jsme mladí, ve středním věku
a když přichází stáří? Nejsme tak zabředlí do denní praxe, že si na samostatné tázání po smyslu a cíli ani neuděláme čas a jen občas nás na chvíli zneklidní nějaké kázání nebo tázání mladého idealisty?
A jak bychom vůbec dnešním jazykem podobnou otázku formulovali? Ptáme se po úspěšném nebo šťastném
nebo plném životě? Počítáme zcela vážně s tím, že naše skutky v tomto životě opravdu mají váhu věčnosti a míří
za horizont času? Dopřejme si dnes takové zamyšlení. Ježíš nám rád napoví.
„Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe.“ Tak Pán shrnuje všechna nařízení Starého i svého Nového zákona. Do jakési smsky, tweetu, šifry, které nás budí a nutí, abychom je denně prakticky domýšleli.
„Milovat Boha“ znamená „Boha chválit, respektovat ho a sloužit mu“, řekl by Ignác. „Milovat bližního“ znamená chtít jeho nejvyšší dobro. „Milovat sebe“ znamená chtít své nejvyšší dobro. A tím nejvyšším dobrem je Bůh. Proto má mít Bůh první místo.
Neznamená to nehájit své oprávněné pozemské zájmy, neznamená to ve všem ustupovat, neznamená to za každou cenu se stále usmívat a nikdy se s nikým nestřetnout. Znamená to ale dívat se na všechno očima věčnosti z pohledu dobrého Boha. Dívat se jako sám Ježíš. Láska k Bohu, k bližnímu i k sobě je náročná, provokuje. Nutí přemýšlet
i jednat. Jen v této trojici a společně dává plný smysl.
Ježíšův příklad je radikální. Dobře víme, že strach, nechuť se namáhat, obava, že naletíme a jiné starosti a práce odvracejí náš zrak od nouze druhých, ale víme také, že když se překonáme, obvykle nelitujeme. A i když utrpíme pozemskou újmu, cítíme se nějak povznesení a radostní.
Pán Ježíš nás vším, co v evangeliu dělá a říká, učí spojovat pohled na Boha s pohledem na člověka. Učí nás vidět
ve všem Boha a všechno v Bohu. Nechce po nás nemožné, ale vede nás k tomu, co dává opravdovou radost
a opravdový smysl. A sám jde příkladem. Dává za nás život, obvazuje a tiší naše rány, odpouští, zapomíná na naši nevěrnost a věří nám. Platí za nás naše dluhy, zdarma.
Ježíš nás také vede k lidem. Snaha být nápomocní a laskaví k druhým není marná a v dlouhodobé perspektivě se nám v dobrém vrací. Chceme-li dávat lásku druhým, musíme ji dopřávat i sobě a opravdová péče o vlastní život se vždycky nějak rozlévá i na druhé. Bůh a druzí lidé do našeho života prostě patří. Ve správném pořadí. Bůh na prvním místě nám nic a nikoho nebere, ale všechno dává. Ježíšovo přikázání je moudré. Hřích je pak z toho pohledu jakési zbytečné sebepoškozování.
„Měj stále před očima Boha, jednej jako bližní druhých, tedy i sebe, jednej jako já.“ To je Ježíšova výzva. Nezkusíme setřást negativizmus a zapšklost a nevyzkoušíme, jaké ovoce nám přinese?