Promluva 21. neděli v mezidobí C - 21. srpna 2022

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ           

     Asi v polovině svého evangelia píše svatý Lukáš, že se Ježíš pevně rozhodl jít do Jeruzaléma. A tak dnes Ježíše vidíme, jak kráčí od vesnice k vesnici a od města k městu a učí. A slyšíme otázku, kterou mu kdosi klade: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ 

Koho z nás taková otázka nikdy nenapadla? V nějaké etapě naší životní cesty určitě. Někdy se tak ptáme vzhledem k druhým lidem, buď našim blízkým, nebo nějak odlišným, nemilým. Ptáme-li na vlastní spásu, nabývá ta otázka
na naléhavosti. Někdy se ji snažíme potlačit, jindy nás může tísnit a trápit. Je v každé případě důležitá, a tak budeme pozorně naslouchat Ježíšově odpovědi.

Nejprve si všimneme, že Pán Ježíš neodpovídá na otázku po počtu spasených, stejně jako nikdy neupřesnil, kdy přijde poslední den dějin. To vědět nepotřebujeme, to není podstatné, je to zvědavost nemístná. Časy a počty máme nechat dobrému a moudrému Bohu a sami se starat o to, jakým způsobem my můžeme dojít ke spáse. A právě k tomu směřuje Ježíšova odpověď.

„Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ Ke spáse je sice nevyhnutelně potřeba Boží milosti, jak nám říká naše víra, ale zde Pán Ježíš zdůrazňuje i naše lidské přičinění. Spása je Boží dar, ovoce Kristova kříže, ale o spásu musíme zároveň usilovat. Vedou k ní těsné, úzké dveře, což znamená, že musíme uvážlivě volit životodárný způsob života. Ten není snadný a je spojen s námahou volby a odpírání pokušení. Je to život podle Desatera, v duchu přikázání lásky k Bohu, k bližním a k sobě, život v postoji víry (důvěry), naděje a lásky, život v následování Krista.

Jednou „se pán domu zvedne a zavře dveře“, říká dále Ježíš. Konec našeho života a završení dějin se nedají předpovědět. Musíme být celý život bdělí a připravení. „Žij tak, aby každý tvůj den mohl být poslední“, říká stará moudrost. „Žijme, jako bychom zemřít měli“, zněla zásada otce Josefa Toufara. Nejsou to zásady pesimistické, právě naopak. Vyjadřují to, že si vážíme každého okamžiku jako nesmírně cenného daru a že si uvědomujeme, že každá chvíle má hodnotu věčnosti, že záleží na tom, jak žijeme, jak přemýšlíme, jak mluvíme, co děláme a co ne, jak vnímáme a prožíváme svůj život. Máme žít s plným vědomím, ne bezmyšlenkovitě jako ve spánku.

Slova: „neznám vás, odkud jste“, znějí tvrdě, ale nejsou nepřátelská, jsou pouze silná, náročná. Patří těm, kdo vědí
o Bohu, o Kristu, znají požadavky dobrého života, ale nejednají podle nich. Činy totiž rozhodují, způsob života,
ne pouhé vědomosti, ne příbuzenské vztahy, ne protekce. Nestačí hlásit se k tradicím víry, musíme se snažit z víry skutečně žít. Každý/každá máme žít samostatně, zodpovědně, za sebe, ve spojení se svým Bohem. Tím také nejlépe pomáháme druhým, dobrým příkladem. Je to všechno zcela férové a intuitivně srozumitelné.

„Jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“ Nesuďme druhé, ani je nevynášejme, nemějme zbytečné starosti. Ušetříme si tak spoustu energie. Spoléhejme se s důvěrou na nezměrnou Boží dobrotu
i uvážlivou spravedlnost, na jeho širokou a otevřenou náruč. Odkládejme zbytečné obavy, rozvíjejme vlastní život v Kristu a druhým v tom pomáhejme. Bůh nabízí svůj život opravdu všem lidem a národům, jak to barvitě líčí první čtení.

List Židům nám zase nabízí útěchu a povzbuzení pro náročné chvíle, které k životu patří. Slova 'Pán trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna' neznamenají božské potvrzení výchovy, která nešetří rákoskou. Přinášejí nám útěchu, že všechna životní trápení přijímaná v duchu víry se nakonec ukazují a ukáží jako nějak prospěšná k plnějšímu životu. Bůh nás vším, co prožíváme, nějak vychovává, pročišťuje k větší zralosti.  

Pane, pomáhej nám, prosíme, žít podle tvých slov a podle tvého příkladu. Ať se učíme vnímat, že tvá náročná cesta je i naší cestou plného života na zemi i v nebi, že ty jsi cestou naší spásy. 

Publikováno: 22.08.2022 07:42
Aktualizováno: 22.08.2022 07:43