Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. Frrantišek Hylmar SJ

       Minulou neděli jsme četli Ježíšovo podobenství o správci, který měl být pro svou nepoctivost propuštěn,
a při tom si uvědomil, že vztahy k lidem jsou víc než majetek, a začal odepisovat dlužníkům svého pána jejich dluhy.

Dnešní podobenství Pána Ježíše o necitelném boháči jde ještě dál. Toho boháče nic neprobudilo a zůstal ponořený
do svého bohatství a do své samolibosti až do smrti. Bohatství udusilo jeho soucit a zatížilo jej natolik, že se nepřiměl k činu ve prospěch svého bližního Lazara, který se dlouhodobě nacházel v situaci velké a bolestné nouze.
Co nám svým podobenstvím Pán sděluje?

Mnozí Ježíšovi současníci měli tendenci považovat pozemské bohatství za známku Božího požehnání a chudobu
a nemoc za znamení Božího odmítnutí. Po smrti pak podle jejich představy šly duše zemřelých do jakéhosi neurčitého podsvětí/šeolu, kde spočívaly, aniž by Bůh dále zasahoval. Jako by smrtí Boží moc a působení končily.

Pán Ježíš se na pozemské bohatství a bídu a na existenci člověka po smrti dívá jinýma očima. Rozvíjí tím tradici, která byla patrná i ve Starém zákoně v posledních desetiletích před veřejným vystoupením Božího Syna (viz například knihy Makabejské a kniha Moudrosti).

Podle tohoto pohledu pozemský život smrtí těla nekončí a to, jak žijeme na zemi, určuje, jak budeme žít po smrti. Pozemské obdarování i schopnostmi i majetkem pak není privilegiem, ve kterém si máme sebestředně libovat. Bůh je veskrze dobrý a přeje si, abychom mysleli a jednali jako on. Co jsme dostali nebo získali, máme velkoryse používat
ve prospěch druhých. Neříká se, že máme všechno zdarma a neúčelně rozdat a raději nemít nic a nedělat nic, ale že máme všechno rozumně používat s ohledem na druhé.

Skutečnost, že náš život smrtí nekončí, ale dovršuje se a naplňuje podle toho, jak žijeme na zemi, není ohlupujícím opiem lidstva ani pohádkou pro naivky. Když to opravdu domyslíme, uvědomíme si, že je to skutečnost sice radostná, ale zároveň i velice náročná a zavazující. Je to svým způsobem potíž. A proto také mnozí lidé tuto vizi života zarputile odmítají.

Máme-li totiž žít věčně, pak není jedno, jak žijeme v tomto čase, ale velmi na tom záleží. Náš pozemský život nabývá v perspektivě věčnosti v dobrém a spravedlivém Bohu nesmírné hodnoty. A neplatí v něm zásada „urvi a uchovej
pro sebe a pro své nejbližší, co můžeš“. Naopak platí, že „všechno, co konáme z lásky, přechází s námi na věčnost“. Tak nějak to říká nápis nad hrobkou kardinála Špidlíka ve velehradské bazilice, a je to i základní naučení dnešního Ježíšova podobenství.

Náš Pán v něm nepředává teorii pekelných muk, ani posmrtného života. Chce nás probudit ze spánku a přílišného zaujetí pozemskými věcmi a vede nás k tomu, abychom přemýšleli a jednali zodpovědně s ohledem na druhé
a na budoucnost všech u Boha.

A proč nám Pán dává tak náročný životní úkol? Protože ví, že takto náročná meta odpovídá schopnostem, které jsme jako Boží tvorové dostali, a že pouze takto vysoký cíl může naplnit naše srdce a životy. Ví také, že jsme slabí a nevadí mu naše chyby a částečná selhání. Sám nám tento úkol pomáhá naplňovat. Jen mu musíme důvěřovat. Ani jeho vzkříšení nás nepřesvědčí proti naší vůli. Musíme chtít důvěřovat a pozorně vnímat, co se píše v Písmu a co nám napovídá naše nejlepší životní intuice a zkušenost, k čemu nás vede Boží Duch. Pokud tuto Boží nabídku a tento životní úkol svobodně přijmeme, pak se vše rozjasní a všechno do sebe krásně zapadá. Začínáme opravdu žít.

Pane Ježíši, nabízíš nám dnes úžasný pohled na život. Naše lidské cesty jsou navzájem propojené a smrt není koncem, ale završením a žní, sbíráním ovoce. Pomáhej naší malé víře a posiluj nás, aby nás nepřemohly žádné životní těžkosti a zmatky. Ať nám stále znějí v srdcích tvá slova a příklad tvého života, tvé smrti a tvého vzkříšení.