Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

         Světový den misií (Misijní neděle) byl vyhlášen v roce 1926 papežem Piem XI. Je to vždy předposlední neděle v říjnu.  Sbírky této neděle plní fond Papežského misijního díla.

Ředitel Papežských misijní děl v ČR ve svém Dopise k Misijní neděli píše: „… v letošním roce jsme pomohli chudým lidem v Zambii, Bangladéši, Indii, na Srí Lance, v Paraguay a v Papui Nové Guinei částkou skoro 17 milionů korun. Podporujeme katechisty, křesťanská rádia, stavby a opravy kostelů, řeholních domů a kaplí. Pomáháme lidem zlepšovat životní podmínky, vzdělávat se a více poznávat Boha.

Mojžíš prosil: „Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky“ (Nm 11,29). Splňme sen papeže Františka a buďme všichni tím, čím už díky křtu jsme: Pánovými proroky, svědky, misionáři!“ Tolik dopis.

Připomeňme si, že slovo „missio“ znamená „poslání“. Víme, že Pán Ježíš posílal učedníky, aby mu pomáhali hlásat dobrou zvěst o Božím království. Mezi jeho učedníky patříme i my a chceme také nějakým způsobem, který odpovídá našim možnostem a schopnostem, nabízet lidem kolem nás možnost dívat se na život očima víry. Nabízet bohatství víry. Svědčit se dá slovy, ale i životem, což je účinnější.

Není to vždycky snadné, svědčit o víře, ale je to veliká radost, najít někoho, kdo má o víru zájem a nechá se Kristovým evangeliem proměňovat v nového člověka. Svědky této radosti můžeme být i v našem kostele, kde se díky Bohu už po mnoho let každý rok připravuje několik dospělých na přijetí křtu. Letos se chodí na přípravy ve druhém ročníku šest katechumenů. Sestava prvního ročníku teprve krystalizuje, zatím je zájemců opět kolem šesti. Prosme
za ně a za to, aby se všem dostalo dobrého uvedení do života z víry. Ne úplně snadným úkolem společenství věřících je přijímat nově pokřtěné do svého středu. To je pro nás výzva.

Chceme-li svědčit o Kristu, musíme nejdříve sami přijmout Kristovo bohatství, poznat a zakusit, co nám nabízí, jako velkou hodnotu. A co nám tedy nabízí? Ve zkratce můžeme říci, že obnovený obraz Boha a člověka a životodárný vztah mezi Bohem a člověkem.

Člověk stojí před Bohem v pravdě, pokud si uvědomuje, že všechno v životě je dar, dar dobrého Boha Otce. Dostali jsme a stále dostáváme od Boha život a životní schopnosti, živý vztah ke svému Stvořiteli však ztrácíme hříchem.
Ten vztah nám pak bolestně chybí, ať si to uvědomujeme nebo to popíráme. Ztrátou Boha totiž zároveň ztrácíme pozitivní vztah k sobě a k druhým.

V dnešním evangeliu nám Pán Ježíš svým podobenstvím ukazuje nejsnadnější cestu k nápravě těchto ztracených nebo oslabených vztahů. Je to pravdivé a pokorné uznání hříšnosti. Hřích nemusí vždy znamenat přímo zlý čin, ale je to vždycky nějaká slabost, špatná vlastnost, nějaký přešlap, který kalí a kazí naše vztahy k Bohu k druhým lidem
a k sobě. A svou situaci hříšníka nenapravíme tím, že své chyby a nedostatky budeme popírat a namlouvat si, že je nemáme. Farizeus v podobenství nespíš opravdu nebyl lupič, podvodník a ni cizoložník, a celník opravdu mohl mít docela bohatý rejstřík nepravostí. A přece nám Pán Ježíš dává za příklad celníka.

Celník měl totiž pravdivější, upřímnější a pokornější postoj k realitě: vnímal své hříchy jako nedostatečnost a šel s nimi k Bohu. Nesnažil se nic skrývat a neodkláněl pozornost na jiné. Ani se nešel oběsit, jako později Jidáš. Uznal svou zodpovědnost a bezmoc a odvážil se vrátit k Bohu a prosit o odpuštění. Prokázal svou důvěru v Boha a nesnažil se ospravedlnit se sám. Přijal odpuštění. Uvěřil v odpuštění.

Pane Ježíši, ukazuješ nám svým životem, že největším Božím darem je odpuštění. Pomáhej nám žít v pravdě o naší slabosti a bezmoci a o tvé lásce a vůli odpouštět. Posiluj, prosíme, naši víru ve tvou neslábnoucí přízeň k nám.
A pomoz nám o této víře svědčit, protože v ní má každý člověk pravý život.