Promluva 32. neděli v mezidobí C – 6. listopadu 2022

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. Franstišek Hylmar SJ

           Za čtrnáct dní už nás čeká slavnost Krista Krále a v závěru liturgického roku nám Boží slovo každý rok připomíná tzv. poslední věci člověka, naši pozemskou smrt jako vstup do věčnosti, posouzení našeho života a věčný nový život. A nejen připomíná, ale hlavně nás povzbuzuje a posiluje naší důvěru a naději v Boha, jehož moc je větší než síla smrti těla, abychom žili svůj život na zemi v perspektivě naděje a v činorodé lásce.

Dnešní první čtení z 2. knihy Makabejské svědčí o tom, že Izraelité (z farizejské tradice) došli ve druhém století
před Kristem k výslovné víře ve vzkříšení a v Boží soud. Přispělo k tomu i to, když byli při násilné helenizaci za krále Antiocha stavěni před náročnou volbu. Museli si zvolit: buď pozemský život, ale za cenu ztráty své identity a duše, nebo pozemskou smrt, ale při zachování věrnosti Bohu a naději na konečnou Boží spravedlnost a na odměnu věčného života. Volbu a víru mnohých vyjadřují dnešní slova: „Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat v Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni.“ Byla to volba víry a naděje, volba nezlomeného ducha proti nedůstojnému pozemskému živoření s ohnutými zády.

Před stejnou volbu byli a jsou dodnes stavěni křesťané i lidé jinak věřící nebo prostě hájící svou hlubokou identitu.
A nehrozí-li se smrtí, vyhrožuje se ztrátou majetku, postavení nebo aspoň různých výhod. Anebo se pozemské výhody a zisky slibují. Můžeme dnes prosit o sílu ducha pro takto pronásledované, a i pro nás, abychom z pouhého přirozeného strachu nezrazovali nebo dokonce neprodávali hodnoty zásadní, duchovní a věčné. Abychom neztráceli svou lidskou tvář, v níž se přece odráží tvář Božího Syna.

Pán Ježíš se v dnešním evangeliu staví proti saduceům na stranu víry ve vzkříšení. V tomto zásadním bodě souhlasil s farizeji. Zkusme si dnes zřetelněji připomenout a uvědomit, že víra ve vzkříšení těla a v završení pozemského života až u Boha byla v lidském životě našeho Učitele a Pána naprosto zásadní. Z této perspektivy věčnosti Pán Ježíš jako člověk hodnotil všechny situace svého života a této perspektivě učí i nás. Učí, že nemáme dávat přednost hodnotám
a zákonům pouze pozemským před hodnotami a zákony Božími, duchovními, věčnými. Učí nás dívat se na všechno
sub specie aeternitatis, tj. pod zorným úhlem věčnosti.

Jen takto plně porozumíme jeho slovům a činům, jen takto můžeme být jeho učedníky a jen takto můžeme dosáhnout velkých věcí, které nám slibuje a svým křížem získává. Platnost a reálnost víry ve vzkříšení nakonec potvrzuje Ježíšovo zmrtvýchvstání. K této víře nás povzbuzují i zástupy mučedníků, kteří šli, a i dnes jdou v Ježíšových stopách.

Otázka saduceů o ženě a sedmi bratrech, jejích manželech, nám připadá až bizarní. A Pán Ježíš také svou odpovědí
ve prospěch vzkříšení rázně odmítá tento instrumentální pohled na manželství a na rodinu. Vždyť člověk v něm nemá svou vlastní plnou důstojnost, ale je pouhým nástrojem zachování pozemského rodu. Zachování rodu, ale k čemu
a proč vlastně, pokud smrtí opravdu všechno končí?  Manželství a rodina a nejsou v Kristově duchu cílem samým
o sobě, ale krásným povoláním k předávání a prohlubování plné lidské důstojnosti jejích členů. A důstojnost manželství Ježíš posiluje i tím, že svým osobním příkladem i naukou otevírá ještě jednu plnohodnotnou možnost, tzn. život zcela zasvěcený službě Božímu království.

Víra ve věčný život a v plné dovršení všeho pozemského až u Boha odpovídá plné důstojnosti člověka i důstojnému obrazu Boha. Boží moc ani láska přece nemohou končit pozemskou smrtí jeho tvorů.

Pane, učíš nás nazývat Boha naším Otcem, učíš nás, že je Bohem našich předků, že je živým Bohem živých. Uč nás, prosíme, tvému slovu důvěřovat, žít už zde na zemi co nejplnějším životem a směřovat s tvou pomocí k plnosti života věčného.   

Publikováno: 06.11.2022 15:02
Aktualizováno: 06.11.2022 15:04