Promluva na 3. neděli adventní A – 11. prosince 2022
(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)
kázání připravil P. František Hylmar SJ podle listu arcibiskupa Jana
Milé sestry a bratři,
píše v závěrečné části svého listu o slavení mše svaté otec arcibiskup, přišli jsme k eucharistické hostině a sám Hostitel nás zve ke stolu a říká: „Vezměte a jezte.“ Chce být pro nás posilujícím chlebem. Když kněz ukazuje Kristovo tělo se slovy Jana Křtitele: „Hle, Beránek Boží“, padáme na kolena se slovy setníkovými: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel“, a všem je adresováno pozvání: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“. Jsme pozváni
od samotného Krista, a tak řekněme s vírou setníkovou: „Pane, …řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.
Na tak důležité setkání je třeba se dobře připravit. Člověk musí zkoumat sám sebe … a vidí-li u sebe vážné hříchy, potřebuje nejprve přijmout svátost smíření.
Ve svatém přijímání k nám přichází Pán nebe i země a zároveň náš přítel a bratr. Velikost okamžiku bere dech. Nejsme schopni vzdát poctu a čest, jaká mu náleží. Je u mě Bůh, který je Láska. Je u mě Boží Syn, který je projevem lásky Otce, neboť „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“. Je u mě Ježíš, který za mě dal život,
ten, o němž říkám, že ho taky miluji, že ho dokonce miluji nade všecko. Nemusíme se stydět za důvěrnost ušlechtilého citu a za jeho projevy vůči Ježíši.
Společná modlitba potom uzavírá bohoslužbu a skrze ruce a slova celebranta žehná Bůh celému shromáždění. Nakonec slyšíme: „Jděte ve jménu Páně“.
Jestli jsme přišli každý/á ve jménu svém, se svými starostmi a plány, či dokonce se svou tvrdou hlavou, teď bychom měli odejít v Pánově jménu do světa, kam nás on posílá. Nemáme Boha před světem schovávat; ani ze strachu, že budeme přísněji posuzováni jako lidé na svícnu, ani z falešných ohledů na ty, kteří před světlem utíkají. I nejčernější tma ustupuje světlu. Jediná malá svíčka dovede v temnotě posloužit k orientaci. Podobně může mnohým pomoci třeba jen skromný skutek víry jednoho z nás.
První křesťané slavili večeři Páně v domě kolem stolu a proměněný chléb také donášeli nemocným. Středem kostela je oltář a kolem něho se vytváří společenství církve. Jestli se po Tridentském sněmu zdůrazňovalo víc společenství,
v jehož čele stojí kněz mluvící s Bohem jménem lidu, dnes se učíme být kolem oltáře jako rodina Božích dětí kolem stolu a prožívat skutečnost, že všichni jsme součástí Kristova tajemného těla, které spoluvytváříme.
Učíme se shromažďovat v Ježíšově jménu a v jeho lásce s vírou v Ježíšova slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“.
Eucharistie buduje společenství. Vzpomeňme na emauzské učedníky. Byli plní smutku, když se k nim Ježíš na cestě připojil a začal vysvětlovat Písma. Když mu naslouchali, jejich srdce se změnilo a pozvali neznámého do svého domu. Když při večeři lámal chléb, prohlédli. Kristus, který k nim přišel skrze chléb a víno, je uschopnil, aby jej poznali Vzkříšeného, ale také aby objevili jeden druhého a uviděli v druhém člověku Boha. Když poznali Krista, už nemluvili jen o sobě či o věcech světa, ale o Něm. Z eucharistie se rodí i apoštolát.
Naše kostely nejsou jen místy setkání věřících a místy bohoslužeb, ale domy Boží ve zvláštním slova smyslu. Bůh, Ježíš Kristus zde přebývá pod způsobou chleba ve svatostánku, jako by chtěl ukázat: Jsem s vámi, mezi vámi bydlím a jsem tu pro vás. Prožívat v tichu kostela důvěrné setkání s Ježíšem je veliká věc. Nejde jen o přednesení našich modliteb, jde o to být prostě s ním, být tu jen pro něj. Na začátku takových návštěv býváme mnohomluvní, pak se učíme ztišovat a naslouchat Ježíšovi. Nakonec přijde šťastné mlčení beze slov, kdy se nevnímá čas, kdy stačí být spolu.
Sestry a bratři, chceme se učit otevírat se Božskému tajemství eucharistie a zakoušet jeho moc.
Učme se trpělivě a k svatým tajemstvím přistupujme s pokorou. Staneme se svědky Boží lásky, která mění svět.
I to patří k požehnaně prožívanému Adventu. Na společné cestě vás provází svou modlitbou a o vaši modlitbu prosí arcibiskup Jan.