Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milí přátelé,
v dnešním evangeliu jsme slyšeli Janovo svědectví o vzkříšení Ježíšova přítele Lazara. Je to šesté z velkých Ježíšových znamení, která Jan ve svém evangeliu uvádí. První je proměnění vody ve víno na svatbě v Káně, druhé uzdravení syna královského úředníka, třetí uzdravení ochrnulého u rybníka Bethesda, čtvrté je nasycení pěti tisíců lidí a páté uzdravení slepého od narození, které jsme četli minulou neděli. Ta znamení svědčila o Ježíšovi a vždy je někteří lidé přijímali s vírou a jiní zase ne.

A my si je čteme a připomínáme, aby posílila naši důvěru v Ježíše. Že je Boží Syn, že vstupuje jako člověk do našeho světa, aby nám už v tomto životě dával víno a chléb životní radosti a síly, aby nám navracel zdraví těla i duše,
a dokonce nás vyváděl z našich hrobů, do kterých se někdy uzavíráme. A znamení, která Ježíš konal v tomto světě, byla předzvěstí toho, co se sám chystal vykonat svým křížem a zmrtvýchvstáním.

Bez Krista končí náš život smrtí a rozkladem těla.

„Můj život velmi rychlý, k hrobu mně brzy zazvoní … já popel, prach a bláto, hrouda země a hnůj shnilý…“, píše ve své básni „Co Bůh? Člověk“ jezuita doby barokní Bedřich Bridel. Nebyla to pro něj slovní hříčka, ale vědomí pozemské reality, skrze niž ho nesla víra v Boha, o kterém píše, že je „podpora země svatá, duch světa od věčnosti, všech všudy věcí podstata“.  A ve víře v takového Boha dokázal položit svůj pozemský život ve službě nemocným
při morové epidemii.

Síla pozemské smrti je velká a máme před ní respekt, všechny nás nakonec přemůže a Pán Ježíš tím, že zdržel svůj příchod do Betánie dává najevo Martě a Marii i nám, že pozemskou smrt nepřišel odstranit. Slyšíme však jeho útěšná slova: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Naše nemoci a slabosti, které mnohdy bolestně vnímáme a které nás tíží, ani nemoci a slabosti našich blízkých, nejsou totiž ve světle víry v Krista konečnou realitou a nemají poslední slovo. „Duch je plný života.“

Marta a Marie sice obě říkají Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel“, ale i ve svém smutku
a výčitkách si zachovávají důvěru ve svého přítele, v jeho moc a v jeho lásku k nim. Nestydí se vyjadřovat svůj zármutek, ale neuzavírají se do sebe. Všechno odevzdávají Pánu a jsou stále v jeho blízkosti.

I Pán Ježíš vyjadřuje své dojetí a svůj zármutek nad jejich bídou a v ní i nad bídou naší a tolika lidí na celém světě, kteří podléhají nemocem, hříchu a nakonec smrti těla. Ježíšův zármutek však není bezmocný, protože je jako Syn spojen se svým Otcem. A Boží mocí Ježíš oslovuje mrtvého Lazara a ten vychází z hrobu ven.

Scéna, kterou dnes máme v evangeliu před očima, je silná a působivá. Můžeme se v ní nalézt různými způsoby.
Jak často si připadáme jako mrtví, bezmocní. Zápach mrtvoly je znamením naprosté lidské beznaděje. A i do této naší beznaděje Ježíš vstupuje prostým zvoláním a výzvou: „Pojď ven!“ Nic nám nevysvětluje. Neoslovuje samotnou smrt, ale přímo nás: „Pojď ven!“ A oslovuje nás jménem a dává nám najevo, že i zprostředka své největší bídy a zdánlivé bezvýchodnosti můžeme v síle důvěry v Krista povstat a s pomocí druhých se pak vymotat z toho, co nás svazuje.
I dnes potřebujeme víru Marty a Marie, když chceme zprostředkovávat pomoc druhým v lidsky beznadějných situacích.

Pane Ježíši, spolu s vírou a důvěrou v tebe nám vdechuješ svého Ducha a dáváš nám schopnost nežít v otroctví pouhé tělesnosti a pozemskosti.  Ve smrti nemusíme vidět nepřekonatelnou moc, nemusíme propadat malomyslnosti a můžeme důvěřovat, že všechno, i naše největší bída, může sloužit k Boží oslavě. Říkáš, že jsi vzkříšení a život
a zveš nás k důvěře v tuto zásadní skutečnost.

Pomáhej nám, prosíme, a dnes zvlášť těm, kdo se připravují na křest, důvěřovat ti, navzájem si svou důvěrou v tebe pomáhat a povzbuzovat se se a snažit se podle tvého Ducha žít a přijmout i nový život v Bohu.