Nedělní kázání

17.2.2019

Chvála nedostatku

06 ned C – 17.2.2019 - Chvála nedostatku – Jer 17, 5-8 - 1Kor 15, 12.16-20 - Lk 6, 17.20-26, P. Pavel Bačo SJ

Dnešní evangelium nám představuje dvě cesty – cestu blahoslavenství a cestu „běda“. Zdá se, že v tom prvním případě je vychvalován nedostatek všeho druhu. Jsou blahoslaveni ti, co se dostávají do všech možných neštěstí a politováníhodných situací. Šťastní jsou chudí, hladoví, plačící, nenávidění, zavrhovaní, tupení… V druhém případě se setkáváme s varováním před materiálním dostatkem, zdánlivým štěstím a spokojeností. „Běda“ patří boháčům, sytým, radujícím se i chváleným.

Samozřejmě se ptáme, co nám tato blahoslavenství a „běda“ říkají, jaký je jejich smysl, k čemu nás chtějí vést. Budeme se určitě zdráhat, abychom z toho textu vyvozovali, že dostatek a spokojenost jsou samy o sobě vždycky zhoubou pro člověka a že třeba chudým a potřebným už nemusíme pomáhat.

Ten text nás ovšem může nasměrovat k naší osobní zkušenosti toho, že nedostatek, ať už nechtěný, který na nás dolehne a který musíme nést, nebo úmyslně zvolený pro dobro druhého člověka, pro Boha, nás může naučit a dát nám mnohem víc než situace, kdy nám nic neschází, kdy všechno jde jako po másle.

V nedostatku si uvědomíme, že základní dobra našeho života vůbec nemusí být samozřejmostí. Nedostatek nás učí docenit jejich hodnotu.

Nedostatek nám dává větší šanci k tomu, abychom poznali, co je v našem životě skutečně důležité a podstatné. Umožňuje nám odhalit, jak vrtkavé a nestálé jsou opory a jistoty, na které jsme se mnohdy spoléhali.

V nedostatku může člověk lépe pocítit, že se v něm ozývá neuhasitelná touha, kterou může utišit pouze Bůh, pouze ten, kdo nás nezměrně přesahuje, a nic jiného.

Když se zdá, že má člověk všeho potřebného dostatek či nadbytek, že všechno klape, že je šťastný, tak často potom pro Boha nemusí zůstat už vůbec žádné místo v lidském životě. A to je opravdové neštěstí. 

Člověk si může myslet, že má skoro všechno, a přitom si ani neuvědomuje, jaký je chudák, který bude hladovět, který bude strádat, který jedním okamžikem může ztratit všechno, co myslel, že měl.

Když použijeme obrazu knihy proroka Jeremiáše, může se člověk ocitnout „v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.“

Jen tehdy, když je člověk ochoten vzdát se toho, na čem přespříliš a nezdravě lpěl, když je svoboden natolik, že dovede ztrácet sebe sama pro druhého člověka a pro Boží věc, pak může opravdu získat něco, co mu nikdo nevezme, co zůstává a je trvalé, totiž život v Boží přítomnosti. 

Pak je možné s textem proroka Jeremiáše říci: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod… ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“
 



Archiv kázání ve formátu PDF:

17.2.2019 27.1.2019 13.1.2019


Archiv kázání za rok 2018 (zip 7,7MB).

 

Publikováno: 08.01.2018 19:02
Aktualizováno: 18.02.2019 17:32