Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milí přátelé,
vyprávění první knihy Královské o proroku Eliášovi je trefné a výmluvné. Často si můžeme připadat jako on. Někdy prožíváme období nadšených prací a zápasů. Daří se nám vnímáme Boží blízkost. Cítíme se jako Eliáš, když zvítězil nad proroky pohanských bohů. Pak ale mohou přijít časy temnější, kdy nás přemáhá únava, přepadají nás pochybnosti o nás samých, o pravosti našich úmyslů, o smyslu našeho konání a někdy i o Bohu. Uvědomujeme si ostře své slabosti, Boží blízkost nevnímáme a nejraději bychom nebyli nebo aspoň zmizeli lidem i sobě z očí. Cítíme se jako na poušti.

V takových chvílích nesmíme nerezignovat, ani dělat negativní duchovní závěry. Mnohdy je potřeba začít tělesným odpočinkem. Jako Eliáš. Ten se vymanil z kolotoče trýznivých myšlenek tím, že se svalil na bok nebo na záda a prostě usnul. A protože to byl velký prorok, člověk poctivý, čestný a věrný, Hospodin mohl do jeho tísně vstoupit. Dopřál mu tělesný odpočinek, nechal Eliáše pořádně se vyspat, a ještě mu na posilnění přichystal jídlo a pití. Pán se o nás,
o své služebníky stará, když mu to dovolíme. Ví, že potřebujeme i tělesný odpočinek a sílu. Nenutí nás přepínat se.
To děláváme sami a obvykle nás k tomu popouzí Boží nepřítel, aby nás vyčerpal a zmátl.

Je tedy dobře sledovat v modlitbě examen kromě jiného i stupeň své únavy. Není to nic přízemního. Je to potřebné
a pro horlivé a činorodé lidi je to přímo nutné, aby se v Boží službě zbytečně neničili.

Na své cestě životem prostě musíme obnovovat své síly, protože je to cesta namáhavá. Izraelité na poušti dostali
od Hospodina manu, křepelky, a nakonec i vodu ze skály a Hospodin šel před nimi v oblačném sloupu. Také naši životní cestu můžeme chápat jako cestu z všelijakého otroctví do zaslíbené země. Vede jakoby pouští, není to procházka růžovým sadem. Ale je to v každém případě cesta smysluplná, cesta k plnému životu.

Že je Pán Ježíš naším průvodcem na této cestě, to snadno chápeme, to je srozumitelný obraz. Že se ale Ježíš nazývá i naším pokrmem, chlebem, to nás může překvapovat. Udivovalo to ostatně už jeho současníky, když to od něj slyšeli. Udivovalo to a dodnes udivuje i lidi mimo církev, když slyší, jakým způsobem mluvíme o eucharistii, která je nám tak drahá, a jak mluvíme o mši svaté a o svatém přijímání. Pán Ježíš se nazývá chlebem z nebe, chlebem
od Boha. V něm je nám Bůh velice blízko. Těm, kdo Ježíše s vírou přijímají, to nesmírně pomáhá. Pro ty však, kdo nechtějí vykročit z uzavřeného kruhu svých pochybností, je to kámen úrazu.

Kdo poctivě a bez předsudků hledá Boha, nemůže se s Ježíšem minout. Chápe nakonec i jeho zvláštní způsob vyjadřování a jeho silné obrazy. Ježíšova slova prokazují svou realitu tím, že za nimi stojí On celým svým způsobem života. Eucharistickému chlebu dává reálnost a sílu sám Ježíš svým životem, který korunoval svou smrtí a vzkříšením. Říká to dnes jasně a výmluvně: „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

Eucharistie je působivým a působícím znamením Krista a Kristus je ten, kdo v ní působí a kdo jí dává sílu a moc. Proto eucharistii provázíme čtením a rozjímáním Božího slova a všechno děláme ve společenství věřící církve, která Kristův odkaz od počátku nese a sama je také jeho tělem.

Pán Ježíš říká svá slova o chlebu života s vědomím, že brzy obětuje, že brzy daruje a odevzdá svůj pozemský život. A že to udělá s vědomím Boha silnějšího než pozemská smrt, a s důvěrou v Boha, který nabízí pomoc a podporu nejen v tomto životě. Bůh Ježíšův, Bůh Nového zákona není jen Pánem našeho pozemského života, ale otevírá
před námi perspektivu ještě mnohem dalekosáhlejší: život v plnosti u Něj, život nového věku, život věčný.

Chceme-li ale eucharistii přijímat opravdu s úctou a s užitkem, nemůžeme nebrat vážně slova svatého Pavla
ve druhém čtení: „Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar...“ Zbožná úcta k eucharistii nabývá opravdovosti jedině tehdy, když ji doprovází úsilí o život podle Ježíšova vzoru a také pokorné uznávání slabostí a nedostatků ve svátosti smíření.

Tyto tři: svátost eucharistie, svátost smíření a praktický život ve společenství církve teprve spolu dávají plný smysl, jsou srozumitelné a důvěryhodné. Zkusme se dnes nechat vést Božím Duchem, dívat se Ježíšovýma očima a chápat jeho srdcem. Můžeme pak eucharistii, úsilí o dobrý život a přijímání odpuštění zahlédnout v jednom celku
a ve vzájemném propojení.

Děkujeme ti, Pane. Ty jsi chléb živý. Ať ti důvěřujeme a dokážeme z tohoto chleba čerpat posilu na cestě k tobě.