Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

Pro děti:

     Minulou neděli, jestli si pamatujete, volal Jan Křtitel u řeky Jordánu: „Připravte cestu Pánu Bohu!“ A dnes jsme slyšeli, jak se lidé Jana ptají: „A co máme dělat? Jak se máme připravit?“

Podle mého názoru to byla docela rozumná otázka. A jak Jan odpovídal? Jednoduše. Žádné složitosti. Prostě: „Pomáhejte si navzájem. Je-li to potřeba, rozdělte se o šaty a o jídlo s lidmi, kterým základní věci k životu chybí.“
To je slovo i pro nás. Abychom nebyli lakomí, nemysleli jen na sebe a dokázali se rozdělit. Učíme se proto doma dělit se o dobroty a o hračky, ale také o práci a povinnosti. Radovat se i pracovat společně. Jako dospělí to pak budeme umět.

Pane Ježíši, už tvůj předchůdce Jan Křtitel nás vede k tomu, abychom se uměli dělit s druhými. I ty nás to učíš. Pomáhej nám, ať se nebojíme, že nám nezbyde, když se rozdělíme o to, co máme. Všechno máme od tebe, ať jsme
o Vánocích i jindy štědří, jako jsi ty. 

Pro ostatní:

     Otázka, která se v dnešním evangeliu třikrát opakuje: „Co máme dělat?“ je důležitá. I my si ji více či méně vědomě klademe. A Janova odpověď je překvapivě prostá a praktická: „Nenechávejte si věci, které jsou nutné k životu, jenom pro sebe. Neshromažďujte tak lakotně, že by pak druzí museli nedůstojným způsobem živořit.“

A Jana se ptají i ti, kdo mají moc. Moc úřední jako celníci, tzn. výběrčí daní, nebo moc ozbrojenou jako vojáci.
A Janova odpověď je zase nečekaně stručná: „Nezneužívejte své moci, užívejte jí jen podle práva a spravedlnosti.“

I my se více či méně vědomě ptáme na to, co vlastně máme dělat nebo nedělat. Jak máme žít, abychom nepoškozovali druhé, nevytvářeli ve společnosti nespravedlivé situace a struktury a zároveň abychom si neničili zemi pod nohama
a životní prostředí kolem sebe. Vidíme zároveň, že někteří lidé se tak vůbec neptají a ženou se hlava nehlava za svými přízemními cíli. Slyšíme také, jak někteří otázku po spravedlnosti různě ideologicky zjednodušují a často urputně vyhrocují.

Na pozadí toho všeho vyniká genialita Janových odpovědí: „Nehromaďte bez míry, dělte se, nezneužívejte své moci, respektujte právo. Žijte tak, aby vedle vás i druzí mohli žít.“ Snadno se to pamatuje, a i nám to může sloužit jako praktické životní vodítko.

Lidé u Jordánu vnímali neobyčejnou sílu a moudrost Janovy osoby a napadala je další logická otázka: „Není Jan Mesiáš, tedy někdo, kdo by ve světě prosadil nejen nějakou dočasnou lidskou, ale definitivní Boží spravedlnost?“

Jak nám zní otázka po Mesiáši? Klademe si ji vůbec? Doufáme v možnost nějaké všeobecné spravedlnosti a správné životní cesty pro všechny lidi? Nebo jsme rezignovali a snažíme se jen, abychom s co nejmenší úhonou přežili my
a naši blízcí, rodina, národ, naše kultura a civilizace, i za cenu násilí na druhých? O Vánocích si budeme připomínat příchod Spasitele, ale co konkrétního a aktuálního si pod pojmem Spasitel vlastně představujeme?

Jan Křtitel prohlásil, že Mesiášem není, že ten teprve přijde a s mocí Božího Ducha a Božího ohně bude očišťovat
a tříbit lidská srdce. A za několik dní ukázal Jan na Ježíše: „Hle, to je Beránek Boží.“

A Ježíš, Mesiáš, později řekne nejen to Janovo: „Nedělejte si starosti o svůj život ani o své tělo…“, ale dodá ještě něco zásadnějšího: „Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než šaty a váš Otec přece ví, že to potřebujete.“ Ježíš později povolá i celníka Léviho za apoštola, římskému setníkovi uzdraví služebníka a další celník, Zacheus, po setkání s Ježíšem slíbí nahradit, o co kdy koho ošidil.

Spravedlivý Jan ukázal na Ježíše jako na Mesiáše a Ježíš nám přinesl nový pohled na Boha a ním také novou životní nauku, která všechny lidi učí žít se všemi lidmi. Ježíšova nauka ještě není definitivním rozuzlením, ale už je definitivní cestou. Je náročná, a tak si ji různě uhlazujeme, aby nás tolik netlačila. Ale nakonec ji znovu a znovu přijímáme
a vracíme se k ní.

Pane Ježíši, děkujeme ti, že nás učíš důvěřovat dobrému Bohu Otci, který nám dává vše, co potřebujeme, abychom to přijímali a dělili se o to s druhými. Tušíme, že to je cesta k radosti, o které mluví i první dvě dnešní čtení a zpívá celá dnešní liturgie. Ať ti i v této chvíli dokážeme svěřovat své potřeby, děkovat ti a přijímat tvou radost a tvůj hluboký pokoj a dávat je dál.