Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin, neděle Božího slova)

P. František Hylmar SJ

   Milé děti,
minulou neděli jsme slyšeli Pána Ježíše, jak v synagoze předčítal z Písma svatého. Bylo to v Nazaretě, kde žil, než odešel kázat evangelium. Synagoga, to je, řekli bychom, kostel, kde se scházejí k bohoslužbám židé. A Ježíš četl
o někom, koho Bůh pošle nám lidem, aby nás vysvobodil z nejrůznějších trápení a pout. Aby nám od Boha přinesl útěchu a posilu. A dnes Pán Ježíš říká: „Co jste slyšeli, se dnes naplnilo. To jsem já, o kom mluvil prorok.“

Ale jeho rodáci mu nevěřili. Znali ho jako dítě a jako mladého muže a zdál se jim příliš obyčejný. Nechtěli ho poslouchat ani vidět. Chtěli ho dokonce zabít.

Pane Ježíši, ty mezi nás přicházíš jako Boží Syn, ale zároveň jako obyčejný člověk. Neděláš zázraky, jen abys nás udivoval, ale abys nám pomáhal a těšil nás, abys nám ukázal Boha a jeho lásku k nám. Posiluj naši důvěru v tebe.
Ať tě poznáváme a ať objevujeme, že co říkáš, je pravda. Že nám opravdu přinášíš něco velikého, že jsi od Boha, Boží Syn. 

   Milí přátelé,
dnes jsme byli v evangeliu svědky něčeho podobného, co se později stalo v Jeruzalémě, kde lidé nejprve volali „sláva Synu Davidovu“ a za pár dní „ukřižuj“. Byli jsme svědky rychlé proměny lidského obdivu a chvály ke zlobě, k odmítání a k pokusu zabít.

Co Ježíšovy rodáky v Nazaretě tak rozběsnilo? Toužili po Mesiáši, po někom poslaném od Boha ke své záchraně, četli o něm u proroků, ale když se Ježíš na základě úryvku z Izaiáše jako prorok představil, zuřivě ho odmítli. Jedno z největších tajemství člověka je, proč odmítá dobro, které se mu nabízí, proč nepřijímá záchranu a nový život
a raději zůstává ve své temnotě a bezvýchodnosti.

Platilo to pro Ježíšovy současníky, platilo to pro jeho předky, kteří pronásledovali Boží proroky, a platí to i pro dnešní lidi, kteří odmítají naslouchat evangeliu. Co je za tím?

Snad byl Ježíš příliš obyčejný a snad se mnohým lidem i dnes zdá jeho slovo příliš obyčejné. Obyčejné, a proto náročné, protože nedělá věci za nás a nezachraňuje nás bez našeho přičinění. To božské prochází v Ježíšovi skrze to lidské. A tomu se nám asi nějak nechce věřit. Toužíme po pomoci zvenku. A když pomoc přichází zevnitř, nepřijímáme ji a zůstáváme ve své bídě. To, čemu říkáme „vtělení“ je pro nás hezké jenom na papíře, ale realita Božího vtělení v člověku nám připadá těžko uvěřitelná. Jak by mohl Bůh promlouvat skrze tak nedokonalé lidi, skrze situace, které jsou často tak zmatečné a směsí dobrého a nepovedeného?

V Nazaretě lidé odmítli Ježíše a po jeho vzkříšení odmítají jeho učedníky a jeho církev. Je příliš obyčejná, hříšná
a nezajímavá, zastaralá a její snaha o dobro je jen průhledný manévr, jak skrýt touhu po moci a majetku! Tak mohou uvažovat lidé mimo církev a my z nich můžeme mít strach.

Ale Pán Ježíš tehdy v Nazaretě nemluvil s nevěřícími. Mluvil ke svým rodákům a souvěrcům. Jako by dnes mluvil k nám. Dnešní dramatické odmítnutí Ježíše se může týkat i nás věřících křesťanů. I my si můžeme tak zvyknout na vnější projevy své víry a na prostředí církve, že už v nich neslyšíme nic nového, nevnímáme nový život a živé Boží působení. Pak jako bychom byli mrtví a dusili život kolem nás.

V dnešním prvním čtení povzbuzuje Hospodin Jeremiáše a povzbuzuje i nás, abychom se nebáli odporu lidí proti víře
a proti Božímu zákonu. I my slyšíme povzbuzení: „Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou.“ „Já budu s tebou“, to je to, co si můžeme stále znovu i několikrát denně připomínat. Bůh je se mnou. A to mi dává světlo, sílu a zároveň pokoru a přičinlivost.

A druhé čtení nám zase připomíná a nabízí cestu lásky jako Ježíšovu cestu. Bůh proměňuje člověka a svět láskou. Pavlův hymnus na lásku se čítává při svatbách, ale slovo láska v něm nemá význam řeckého éros, ale agapé. Ježíšova láska objímá všechny a má mnoho tváří podle toho, ke komu a v jaké situaci se obrací. Je vynalézavá, je to láska činem. Snáší nepřejícnost i nenávist, a přesto se sama do nenávisti nepropadá, všechno v Bohu unese. Ježíšova láska je mostem mezi nebem a zemí. Přetrvává až o nebe.

Pane Ježíši, stal ses pro nás obyčejným člověkem, a přece jsi neobyčejný. Učíš nás konat dobro navzdory odporu
a nebát se těch, kdo nám hrozí, i když vlastně nevědí, co dělají. Učíš nás také, jak můžeme důvěru v tebe stále obnovovat a prokazovat ji praktickou láskou ke všem. Děkujeme ti a prosíme tě o pomoc, abychom tě v tom všem dokázali následovat. Aby nás naše, vlastně tvoje skutky lásky v nás, provázely s tebou a za tebou až do věčnosti.