Promluva o slavnosti sv. Ignáce 31. 7. 2022
(při mši svaté v 9 hodin celebrované papežským nunciem Mons. Okolo)
P. Václav Novotný SJ
Oheň, rozdělení, spojení. Konverze velkých osobností není událostí jednoduchou. Čím větší síla v duši, tím určitější přesvědčení o tajemné svobodě, která rozbíjí mříže vězení, tím silnější mrazy a závrať zodpovědnosti. Probíhá zápas mezi nebem a zemí. Hovoříme o osobnostech, které neovlivnily pouze své okolí, blízkou rodinu
či přátele. Ale jedná se o velikány jejichž činy lámou dějiny. Víme, že v takových případech zlý nestojí opodál, nezahálí, ale urputně se snaží zabránit rodící se svatosti, rodícímu se Božímu životu v člověku. Ukončujeme rok Ignáce z Loyoly kde jsme si připomínali 500 let od jeho konverze a 400 let od svatořečení jak Ignáce tak Františka Xaverského.
Co znamená Ignácova konverze pro nás? Kdosi říká, že konverze je pouze jednou za život, a pak už jednoduše jdeme dopředu za Pánem. Tak proč neustále hovořit o potřebě obrácení. Kdybychom se stále obraceli, nakonec se obrátíme o 360 stupňů a skončíme tam kde jsme začali. Když se však díváme na konverze (na rodící se povolání) různých světeckých osobností odkrýváme bohatost, která není zjednodušitelná do jedné formy. Uveďme si čtyři základní typy.
Asi nejčastější typ je postupný vánek Ducha. Cestou útěch a neútěch najednou dozráváme do větší plnosti, blízkosti Pánu. Takto například popisuje svou konverzi svatý Augustin ve svých Vyznáních. Život světa ho již neuspokojoval, obrátil se k filosofii, pak filosofie již nestačila, pokoušel se žít dobrý život, život ctnosti, ale stále to nestačilo, srdce bylo stále nepokojné, nenaplněné, toužilo po něčem ještě větším, až dokud nespočinulo v Bohu.
Druhý typ konverzí je též hojný – cesta skrze krizi, selhání. Například svatý Petr Apoštol doprovázel svého mistra
po tři roky a byl si jistý svou věrností jemu. Ale teprve když selhal v čase nejtěžší zkoušky, kdy nebyl schopen doprovodit Pána na kříž, teprve tehdy v lítosti nad svým pádem a ve zkušenosti Ježíšova milosrdného pohledu, přichází jeho pravdivá konverze, která se stává základem pokory pro celou jeho papežskou službu. Noci krize připravují cesty novým dním, slabost vede k síle, pád se stává vítězstvím, smrt je cestou k stupňovanému životu.
Jiný typ obrácení můžeme prezentovat na životě Antonína Velikého, Poustevníka – Antonín zaslechne evangelium - jdi prodej vše co máš a následuj mne – a tak jde, zbavuje se všeho majetku a stává se otcem poustevnického hnutí. Inspirace biblickým textem, knihou, slyšeným slovem, rozhovorem s přítelem se může stát zdrojem velké evoluce naděje v našem životě.
A čtvrtý typ konverze, asi nejméně frekventovaný, je masivní vpád Ducha, invaze, která převrátí celý život člověka naruby. Pavel z Trasu u Damašku je zasažen Bož mocí, padá z koně, oslepne, aby mohl znovu vidět věci v novém světle.
Když se podíváme na konverzi svatého Ignáce vidíme obrovské drama. A dovolím se říci, že v jeho životě se promítají všechny typy vyjmenovaných konverzí. Nejde o přeignacianizování tématu či přivlastnění si bohatství jiných, ale jde
o sledování pohybů Ducha jak to sám Ignác popisuje ve svém životopise a v Duchovních cvičeních. Nemůžeme si nepovšimnout té linie konverzí které protínají jeho život.
V jeho Autobiografii Ignác sám sebe popisuje jako člověka oddaného potěšením světa. A byla to právě dělová koule, která mu zranila nohu, přerušila vojenskou kariéru, jeho plány a projekty, kterých chtěl dosáhnout a stala se prvním impulzem k Ignácově konverzi. Konverze skrze krizi! Příběh určitě všichni dobře známe. Upoután na lůžko, čte vše, co mu přijde pod ruku a zakouší první základní rozlišování duchů, které popisuje v termínech dvou druhů radosti. Sladkost radosti z četby životopisu svatých a života Ježíše Krista, která nevyprchává, zatímco ta jiná radost, pramenící z četby brakové literatury – rytířských románů - zanechává půdu jeho srdce vyprahlou. Ignác zjišťuje, že oheň života je roznícený jiným spojením, než pouhým potěšením smrtelníků. Zakouší první doteky prudkého tahu větrů nesmrtelného plamene Božího Srdce.
Živá Španělská fantazie se mu stává první branou ke konverzi. Tak jak si dříve představoval, že bude sloužit králům
a dobývat srdce dam, nyní si představuje, že bude sloužit Kristu tak jako to četl v životě svatého Františka, Dominika
a jiných. Je naplněn radostí z nového poslání. A nemůžeme říci, že to není radost autentická; vždyť ho žene ke konání dobra. Jeho počáteční konverze jde ruku v ruce s viděním Panny Marie a dítěte Ježíše. Tato vize zářící čistoty ho vedla ke svobodě od minulého života plného smyslností. Vnějšímu odvrácení se od minulého života odpovídá narození Ježíše a Marie zevnitř srdce.
Již jsou první krůčky vykonány a Ignác se s prudkostí čerstvého konvertity se vydává cestu následování Krista. Poté co odevzdává svou rytířskou výstroj na Montserratu Panně Marii, vydává se dále po cestě kontinuálního, hlubšího obrácení. Nalézá jeskyni v Manrese, kde zakouší tuhé boje skrupulí a úzkostí. Srdce rozevřené bázní, volá k Pánu v úzkosti. Ignác si musí projít i tímto krutým bojem, aby mohl učit ostatní. Bůh dále zušlechťuje jeho srdce, aby nic nezůstalo v režii Ignácově, ale vše viselo pouze na Pánu. Kdo zakusil temné noci skrupulí, kde se zdá, že není východiska (to co není hříchem se zdá být olbřímím proviněním), ví, jak bezmocný se člověk cítí zmítán všemi temnými emocemi a myšlenkami. Ignáce to dohnalo až na pokraj sebevraždy. Přijímá duchovní vedení, ale nic mu nepomáhá. Avšak postupně jej Kristus z této temné noci vyvedl a Ignác už je závislý jen na Pánu, a zároveň ví, které myšlenky přichází od Pána a které od ducha zlého. Hry a faleš odpadávají. Toto období hlubší konverze je zakončeno zjevením
u říčky Cardoner, kde podle jeho vlastních slov, Ignác pochopil více než za celý pozdější život. Je vpád Ducha,
po prožitých mukách, přichází syntéza, Krev hoří ohněm života, S/srdce se propojují. Vše nachází svůj domov v Trojici.
Ignácova cesta dále pokračuje, ale již bez tak očividných vnějších dramat, ke stále jemnějšímu rozlišování Božího Ducha v srdci, ke stále intimnějšímu a důvěrnějšímu sloučení se s Pánem a intenzivnější spolupráci na Božím díle
ve světě. V Duchovních cvičeních Ignác ve zkratce zachycuje, co sám prožil a exercitanta vede k tomu
samému ve schématickém rozdělení do čtyř týdnů. První týden vede k rozpoznání našeho stavu před Pánem,
před jeho milosrdnou láskou a k prvotní konverzi. Od druhého týdne nastupuje cesta stále štědřejší a velkodušnější volby až k rozhodnutí být důvěrně s Kristem upokořeným, vysmívaným, trpícím, ale vždy Vzkříšeným. Být bláznem pro Krista trpícího a Vzkříšeného.
Ignácova konverze k zářící lásce, nabyla tolika forem a stupňů možná též proto, aby jeho zkušenost mohla být průvodcem i ostatním generacím přicházejícím po něm. Krize, rozlišování útěch a neútěch, četba textů, vpád Ducha. To vše má v životě Ignácově, ale též ve větší či menší míře v životech našich, místo. Jsme vyvolení od počátku stvoření Bohem k tomu abychom vykonali jedinečné povolání našeho života, které nachází kontinuální růst v stále důvěrnějším se zasvěcení Božímu Srdci. Jestliže na začátku zmíněný svatý Augustin hledá ve své konverzi odpočinek v Pánu, u Ignáce nacházíme jiný druh spirituality: neustálý růst, hledání Magis, pohyb vzhůru do stále větších hlubin Božího Srdce.
Na přímluvu svatého Ignáce se modleme, aby naše obrácení nebylo točení se na místě, ale nepřestávající růst v jasu svobody Božího Srdce, kde se píší skryté dějiny, které se stále plněji realizují skrze naše činy zde na zemi.