Promluva 31. neděli v mezidobí C – 30. října 2022
(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)
P. František Hylmar SJ
Zastavme se, milí přátelé, nejdřív chvíli u dnešního prvního čtení. Je to neobyčejně krásná a útěšná úvaha
o Boží dobrotě. Předává nám nesmírně pozitivní obraz Boha a Božího vztahu ke světu a k nám lidem. Svět je
před svým Stvořitelem malý, křehký a pomíjivý jako kapka rosy. Ale také krásný. A můžeme si představit, že se v té kapce rosy odráží tvář Boha, který se na svět dívá. Třeba nám to udělá radost, že stvoření můžeme objevovat stopy Stvořitele a jeho laskavou tvář.
A jak Bůh pohlíží na nás slabé a hříšné lidi? Sami jsme si své slabosti dobře vědomi a sami se často hodnotíme velmi negativně a odsuzujeme se. To nám ale ve snaze o nápravu nijak nepomáhá. Právě naopak, spíš přitěžuje. Podle dnešního čtení se však Bůh na nás lidi, na mě i na tebe, dívá s nesmírnou láskou, trpělivostí a shovívavostí. Dobře nás zná a ví o naší křehkosti. Neoškliví si nás a chce nás, přijímá nás. Vždyť jsme jeho.
To, co obvykle považujeme za Boží tresty, se zde líčí spíš jako upozornění na to, že nejednáme dobře, jako pobídka k tomu, abychom se obrátili k Bohu a obnovili svou důvěru v něj a svůj vztah k němu. Protože o vztah k Bohu
v posledku jde.
Takový pohled na Boha nám může přinést velkou úlevu ve chvílích, kdy bychom se kvůli svým slabostem nejraději neviděli a kdy se stydíme pohlédnout na lidi i na Boha. Bůh na nás neustále, jakkoli bloudíme, hledí se soucitem
a pomáhá nám vracet se k němu.
Kniha Moudrosti byla sepsána v posledních desetiletích před Kristem a předává velmi pozitivní obraz Boha blízký tomu, který se nám snažil předat i Boží Syn. Ježíš měl tedy už na co navazovat a lidé, kteří byli obeznámeni s tehdejšími nejnovějšími trendy v teologii, už mu aspoň trochu dokázali rozumět.
Náš nebeský Otec nás napomíná a vyučuje především životem, smrtí a vzkříšením svého Syna. Syn Otcovo poslání přijímá a dnešní slova knihy Moudrosti vyjadřují, co nám i Boží Syn vzkazuje ze svého kříže.
A v evangeliu o celníku Zacheovi máme krásnou a názornou ilustraci toho, jak Ježíš a náš nebeský Otec opravdu usilují o to, aby se k nám co nejvíce přiblížili a získali si naši důvěru. Abychom pochopili a přijali zásadní fakt, že totiž není nic, co by nás mohlo odloučit od Boží lásky.
Z naší strany je jen potřeba nějak se přiblížit Ježíšovi, jak to jen dovedeme, nějakým pro nás přijatelným
a bezpečným způsobem, jak to udělal Zacheus. Předběhl dav a vylezl na strom, aby zahlédl Ježíše. Jeho gesto,
na první pohled spíš legrační, bylo výrazem touhy jeho srdce, přání, kvůli kterému v tu chvíli zapomněl dbát na svou společenskou důstojnost. Přání vidět Ježíše bylo silnější než pouhé lidské ohledy. Podobně před staletími i král David z radosti tančil před archou úmluvy.
Jak přemýšlíme, cítíme a jednáme my? Možná opravdu mnoha věcem z evangelia a křesťanské víry, jak se po staletí předává, úplně nerozumíme. Určitě se nás bolestně dotýká slabost církve a některých jejích členů i služebníků. A to všechno v nás může s přispěním Božího nepřítele ochlazovat naši důvěru v Boha.
Ale necítíme v hloubi svého srdce navzdory tomu všemu přece jenom záchvěvy své přirozené lidské touhy po Bohu, která hýbala Zacheem? Ta touha je vepsána do lidských srdcí. Proč děláme, jako by nebyla? Jsme přece děti Boží
a z jednoho lidského rodu. A nevnímáme nějak navzdory všem svým pokřiveným obrazům Boha žár Boží touhy
po nás, jak o něm svědčí kniha Moudrosti? Proč se té Boží touze nějakým, třeba neumělým gestem neotevřeme, jako Zacheus?
Příležitost k tomu nám dávají i blížící se vzpomínky na naše zemřelé v nebi i v očistci. Zkusme v živém vztahu k nim skrze Boha přijímat i dávat.
Pane Ježíši, přišel jsi hledat a zachránit, co zahynulo. Přišel jsi nám ukázat laskavou tvář svého Otce. Posiluj naši touhu po tvé blízkosti. Ať se nebojíme přijímat tě k sobě, ať ti dovolíme proměňovat nás podle svého Srdce. Jako jednice, rodiny, národy, celý svět.