Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milí přátelé,
na přelomu roku, kalendáře, si víc než jindy uvědomujeme, jak běží čas, že čas opravdu běží. Čas je svým způsobem náš přítel – nese nás – ubíhající čas je znamením pohybu a tím i života.  Čas ovšem ubíhá do jistého neznáma. Nevíme přesně, kam nás nese a donese, a víme, že náš pozemský čas nebude nekonečný. A to už není úplně příjemný pocit. Kdo ví, možná proto děláváme na přelomu roku neobvyklý rámus a střílíme ohňostroje. Mnoho lidí se k tomu ještě víc než jindy napije. Jako bychom i nevázaným veselím chtěli přehlušit jakýsi smutek a obavy.
To všechno je svým způsobem přirozené.

Ale právě do tohoto spíš melancholického rozpoložení nám před týdnem zasvítilo světlo betlémské vánoční noci.
A zazněla zpráva andělů: „dnes se vám narodil Spasitel, Kristus, Pán. Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle.“ A světlo víry v Krista nás vede dál i přes práh nového kalendářního roku. A první den každého roku je zasvěcený Ježíšově matce a s ní můžeme vnímat i přítomnost svatého Josefa a dalších věřících Starého zákona, které zastupují Simeon a Anna.  Ježíš je v tuto chvíli ještě příliš malý, tak se opíráme o příklady těch, kdo v přítmí, které panovalo před jeho narozením přece nechávali hořet plamének víry v dobrého Boha.

V prvním čtení jsme slyšeli jedno vyjádření této víry: tzv. Áronské požehnání. Požehnání, to jsou zvláštní slova
a gesta, která vyjadřují postoj víry, důvěry vůči životu, vědomí dobrého dárce života, víru v dobrého Boha, pána času
a dějin. Zdrojem veškerého požehnání je Bůh. On nám žehná, tzn. dává dobré dary. Dává nám to, co potřebujeme k pozemskému životu, učí nás však i pozemský život správně chápat – jako dar a cestu k Bohu. I my máme v Boží síle žehnat, tzn. přát si navzájem dobro a dávat si dobré dary. Hospodin říká Mojžíšovi: žehnej, to znamená přej dobré, žehnej, tzn. připomínej sobě i druhým dobrého Boha. Říká to na prahu nového rok i nám.

Největším Božím darem je Ježíš, Boží a lidský syn. Do nového roku nevstupujeme sami, provází nás při tom Ježíš. Dnes v evangeliu přijímá obřízku, znamení příslušnosti k Božímu lidu, znamení smlouvy mezi Bohem a vyvoleným národem. Ježíš nakonec obřízku jako znamení Starého zákona ruší a dovršuje. On sám se stává znamením toho, že každý člověk je v Kristu Božím dítětem, dcerou, synem. V Kristu nejsme a nemusíme být otroky ani neúprosného času, ani plánů mocných, ani našich vlastních slabostí, kterých ti mocní umějí obratně využívat.

V Kristu se ubíhající pozemský čas spojil s Boží věčností, přestal být vězením a stal se cestou. Všechno, co žijeme, má díky Kristu velký význam i pro věčnost. Žijme tedy ve víře v Krista jako Boží děti. Nebloudíme světem sami, máme Otce v nebi a Ježíš nám k němu ukazuje cestu. On je tou cestou.

A cestou k Ježíšovi, cestou k Bohu je jeho matka Maria, Matka Boží, Naše Paní. Ona uchovává v srdci všechno,
co slyšela při zvěstování a pak pastýřů, rozvažovala nad tím, co se v ní a kolem ní dělo. Rozvažovala o tom v Božím světle. Řekli bychom, že si stále dělala examen. Vnímala přítomnost a ohlížela se do minulosti, a tak mohla
i do budoucnosti vyhlížet s nadějí a s láskou pečovat o Boží život, který ji byl svěřen do péče.

Je to krásný obraz a příklad a posila i pro nás na prahu nového roku. Dostáváme dar dalšího roku života. Nevíme, jestli ho dožijeme celý, a nevíme, co přesně nás v něm čeká. V tom loňském se odehrály věci bolestné, ale také radostné, bude to tak i letos. Opravdová bolest a prázdnota, je tam, odkud vytěsňujeme Boha. Radost je tam,
kde Bohu vytváříme místo. To tedy s Boží pomocí dělejme.