Kostel sv. Ignáce v Praze

(kostel sv. Ignáce v 9 hodin)

P. František Hylmar SJ

     Milí přátelé,
vracíme se dnes v evangeliu ještě k Jordánu a ke křtu Pána Ježíše od Jana Křtitele. Byli jsme tam minulou neděli
a dnes o tom čteme z Janova evangelia. Je zajímavé, že Jan nelíčí samotný Ježíšův křest, ale jako ostatní evangelisté mluví o sestoupení Ducha svatého na Ježíše v podobě holubice. Bůh Otec mluví pouze k Janu Křtiteli nechává ho vydat již při tomto prvním Ježíšově veřejném vystoupení zásadní svědectví: To je Syn Boží.

Je to silné vyznání víry v Ježíše a autor čtvrtého evangelia chce, abychom od samého počátku četli jeho zprávu
ve světle tohoto vyznání. A má pravdu. Jakékoli jiné pokusy o pochopení Ježíše pouze jako výjimečného člověka jsou jaksi bezzubé a nemají sílu proměnit člověka a svět. To dokáže pouze víra a důvěra v Ježíše jako Krista, Spasitele, Božího Syna, v kterém se nám v novém světle zjevuje Bůh, a vlastně celá Boží Trojice. Ta se zde u Jordánu podle svědectví všech čtyř evangelií projevuje hlasem z nebe jako Bůh Otec, v Ježíšovi jako Syn a v obrazu holubice jako Duch svatý.

Ježíš je zde nazván „tím, který křtí Duchem svatým“. Co tato zvláštní slova mohou znamenat? Janův křest vodou byl znamením dobré vůle lidí napravit svůj život a obrátit se k Bohu. Taková dobrá vůle je skvělá a chvályhodná. Sám Ježíš chválí a vyzdvihuje Jana Křtitele nad všechny předcházející Boží proroky. Ale sama dobrá lidská vůle, i ta nejlepší, nestačí k proměně nás lidí a našeho světa a k pozvednutí člověka. Toho si po zkušenosti posledních dvou staletí, kdy proběhlo několik různých lidských pokusů o zásadní nápravu člověka a světa, můžeme být dobře vědomi. Můžeme
a máme být také zdravě ostražití vůči nápadům a ideologiím současných sociálních inženýrů.

Dnešní evangelium nás zve k obnovené důvěře v Ježíše Krista, ale současně také k tomu, abychom se v právě začínajícím novém liturgickém roce pokusili obnovit svůj pohled na Božího Syna a znovu a vážně si položili důležitou otázku: Co ode mne a od společenství církve Bůh ve svém Synu žádá a očekává, jak k nám nově promlouvá?

Dnešní evangelium nás zve k obnově našeho života jako křesťanů pokřtěných vodou a Duchem svatým. Můžeme si dnes připomenout, že jsme byli pokřtěni a co všechno to znamená: Že ve křtu jsme dostali a můžeme si uvědomovat novou důstojnost milovaných Božích dětí, synů a dcer. Že nejsme osamělí, že nejsme bez domova. Že jsme pozváni vytvářet společenství církve, všech pokřtěných a odtud společenství všech lidí jako rodiny Božích dětí.

Křtem jsme také byli očištěni od hříchů a dostali jsme sílu a ve svátostech i prostředky k neustálé obnově čistého srdce, života a našich vztahů. Nemusíme bezbranně podléhat pocitům bezmoci, nehodnosti nebo nedostatečnosti
a nemusíme se bát žádných pozemských hrozeb a klamů. To všechno jsou krásné a nesmírně důležité skutečnosti
a je dobře si je připomínat a obnovovat své spojení s Bohem. Bůh se s námi křtem a vírou v Krista navždy spojil
a zve nás do své služby.

Jako pokřtění máme a můžeme být v Ježíšově moci a spolu s ním světlem spásy všem lidem, světlem národů, jak to říká v dnešním prvním čtení prorok Izaiáš. V Kristu jsme posvěceni, povoláni mezi svaté, tzn. vybráni ke zvláštní službě Bohu, připomíná nám ve druhém čtení apoštol Pavel.

To, že jsme křesťany, tedy znamená velikou důstojnost a veliké povolání. Je to poslání, které nás přesahuje, protože je Boží, ale které dokážeme uvádět do života, protože nám k tomu Bůh dává svou milost, tzn. moudrost a sílu,
a také svůj pokoj, pokoj uprostřed vší lidské zmatečnosti. Jen v Božím pokoji můžeme správně uvažovat
a rozhodovat se.

Pane, věříme, že jsi Syn Boží a že nám dáváš Ducha, který na tebe sestoupil. Věříme, že se s námi jako Syn člověka spojuješ, abys nás pozvedal k důstojnosti Božích dětí. Pomáhej nám, prosíme, v této důstojnosti ne zemi žít a dojít k její plnosti u tebe v nebi.