Adolf Kajpr
Myšlenky - Nacismus a komunismus
Demokracie potřebuje velmi dlouhé doby, než způsobí jen malý zlomek hrůzy, kterou dovede kolem sebe rozsít za malou chvíli každá diktatura. A proto každý opravdu poctivý člověk by měl být demokratem.
(Katolík 1946, č. 30, s. 5)
Křesťanství musí stále volat a opakovat, že základní důstojností člověka není zroditi se z té neb oné krve lidské, být synem té neb oné půdy, nýbrž být synem Božím. Ale synové Boží jsou ti, „kteří se zrodili nikoli z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha“ (Ev. sv. Jana). Z Boha, z Krve vtěleného Boha se rodí a roste křesťan […] Nelze se odvolávat na krev, ani na půdu a její zákony. To stejně všecko může být právě tak smrtící, jako oživující. Kristus dává všemu poslední smysl. Jen On je Život. Jen On, nic jiného.
(Posel Božského Srdce Páně 1938, č. 5, s. 98)
Rasismus a všechny směry příbuzné, to jest bezuzdné vyvření lidské pýchy, je to zbožnění člověka, je to organisované, ohromnou státní mocí bezohledně podporované provádění toho, čemu se říká titanismus [...] Kdy poznáme, že vše to je satanská vzpoura, jež se zdvihá proti všemu, co se nazývá Bůh, pravý a jediný Bůh, náš Pán a náš Spasitel a náš Život? Na dně komunismu je smyslnost, zdrojem rasismu je pýcha, a každý, kdo zná život ducha, ví, že pýcha je hříchem nejtěžším, hříchem neodpustitelným. [...] Máme o všem tom mlčet? Pak by musely kameny volat. Ne, my musíme vědět, že zde není kompromisu. [...] Kdybychom mlčeli, bylo by naším údělem pohrdání všech lidí a museli bychom se báti přísných slov Kristových: Kdo mne zapře před lidmi, toho i já zapru před Otcem, který jest v nebesích. A když Krista ztratíme, ke komu půjdeme, který jiný vůdce nám jej nahradí?
(Posel Božského Srdce Páně 1938, č. 9, s. 176–178)
Katolictví není nerozlučně spojeno se žádnou vládou. I když má katolík sympatie k té neb oné vládě, i když je přesvědčen, že ta neb ona vláda je prospěšnější rozvoji náboženského a mravního života, nemůže se bouřit proti vládě existující, má ji poslouchat, pokud to aspoň trošku jde. Působí ovšem trapně, když si představíme historii katolicismu v Německu z posledních let a vedle toho zvony svatoštěpánské [tj. vídeňského dómu] hlaholiti vstříc muži, jenž ve všem tom zaujímá takové postavení [tj. Hitlerovi]. [...] I křesťan a katolík má a smí míti své sympatie. Jde-li však vývoj věcí jinak, přesahuje-li jeho síly, pak se nestává malomyslným, nemyslí, že je vše ztraceno, tím méně snad páše sebevraždu. S věčným optimismem se dává do práce za nových poměrů. Doufá, hledá nové cesty, snaží se dohodnout, pokud to jen jde. Ale při všem svém optimismu nezapomíná, že ve světě pracují mocnosti temna, s nimiž je dohoda nemožná, nemožný kompromis, že někdy jsou v sázce hodnoty, o něž se nemůže smlouvat, kdy nezbývá než mučednictví. Ctností křesťanskou je nejenom rozumnost a opatrnost, nýbrž také statečnost. Je někdy těžké sloučit správně tyto dvě ctnosti, ale co je nemožno lidem, je možné Bohu. A křesťan věří, že za všech okolností Duch svatý je s námi, je s těmi, kteří nás vedou. Stat Crux, dum volvitur orbis! Kříž stojí pevně i tehdy, kdy se hroutí svět!
(Ve službách Královny 1938, č. 4, s. 49)
Jednota lidstva, ať ji chápeme nebo ne, ať ji uznáváme nebo ne, je pravdou, skutečností, která patří k základům křesťanství. Církev sv. bude vždycky hlásati, musí vždycky hlásati, že pocházíme všichni z jedněch prarodičů, že v nich máme svoji základní prapodobnost. Bude učiti dále, že v těch svých prvních prarodičích jsme všichni zhřešili, že jakýmsi tajemným způsobem vůle nás všech byly obsaženy a uzavřeny ve vůli Adamově a že proto se každý smrtelník rodí s dědičnou vinou v duši, ať je běloch nebo černoch, žid nebo arijec, že potřebujeme všichni odpuštění a že ho všichni dosahujeme jedině v Kristu Pánu, jenž je druhým Adamem řádu nadpřirozeného, jenž vrací všem, co Adam ztratil všem.
(Posel Božského Srdce Páně 1939, č. 9, s. 190)
Jen spravedlnost a smysl pro spravedlnost činí život snesitelným. Jsou přece příliš známa slova sv. Augustina: „Remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia." – "Co jiného jsou státy a říše bez spravedlnosti, leč loupežnictví ve velkém.“ Máme se tedy modliti především, aby v srdcích lidských žil opravdový smysl pro spravedlnost. Aby byl žhavý a živý především v srdcích křesťanů a tak vtiskl světu opravdu jinou tvářnost. K tomu je ovšem třeba, abychom byli vážně a opravdově přesvědčeni o základní rovnosti lidské, o bratrství lidstva, abychom vážně učinili pravidlem svého života slova Páně „Tak jak si přejete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ Uznejte, že i jiní mají práva, že mají lidské city, tužby a potřeby oprávněné, hleďte, abyste je bezohledně neporušovali, naopak, kéž je vaší pýchou a vaším štěstím, že jim je pomůžete uskutečnit.
(Posel Božského Srdce Páně 1940, č. 4, s. 79)
Slzy Krista Pána nad blížící se zkázou Jeruzaléma jsou nejvyšší křesťanské posvěcení a zpečetění lásky k vlasti. Tak jako Kristus miloval svou vlast a svými slzami dokázal, jak cítí s ní, tak nemůže být lhostejný k osudům vlasti nikdo, kdo podle srdce Ježíšova chce upřímně vytvářeti srdce své. Tak jako Kristus nejednou zdůrazňoval, že je především poslán k svému lidu, jej že musí v prvé řadě zachránit, tak každý křesťan, učedník, následovník Kristův, by nemohl být křesťanem opravdu dobrým, kdyby se upřímně nesnažil, aby prospěl svému lidu, aby mu pomohl, kdyby necítil s ním. A čím více ten lid a národ pomoci potřebuje, tím naléhavější jest i naše povinnost při něm stát.
(rozhlasová promluva Ježíšův pláč nad Jeruzalémem, 30. 7. 1939)
Svatý Václav se svými Čechy vyznával svou přináležitost k Říši. Bylo to u něho vlastně přiznání ke společenství křesťanských národů, přiznání k jednotě v křesťanství. [...] Nejmocnější pojítko tehdejška: víra křesťanská se svou zásadní rovností všech duší lidských před Bohem a s živým přesvědčením, že osobní Bůh je vlastním rozhodčím osudu národů, nám dnes chybí. A přece navzdory všemu, proti vší naději se nutno vrátit k těmto zásadám, k této víře. Zvroucněme v sobě tuto víru, tím zvroucníme v sobě i své svatováclavství a najdeme tak jedině pravou filosofii svých dějin.
(Posel Božského Srdce Páně 1941, č. 2, s. 27)
Tažení proti sv. Václavu bylo jedním z hlavních úseků oné nervové války, kterou Němci rozpoutali proti našemu národu. [...] Němci věděli, že jméno Václavovo je nejposvátnějším symbolem národní samostatnosti české. Věděli, že svatý Václav je dosud vlastním vládcem Čechů, jejich předním bojovníkem. Proto to volání potměšilé: „Václav by se s námi shodl!“ Ale to právě je největší lež. Václav se snad mohl nějak dohodnout tehdy, nebyl by se však nikdy vzdal za podmínek a za situace nacistických vetřelců. A proto věřit těmto našeptávačům znamená neznat svého vládce, nedůvěřovat mu, nechápat, že srdce pravého učedníka Kristova sice miluje mír, ale že si jej nikdy nevykupuje kompromisy s prolhanými pokrytci, že nezná kompromisu se satanskou pýchou, která, když jí dochází dech, blábolí zmateně o ohrožené kultuře.
(Dorost 1945, č. 7, s. 7)
Semeno fašismu a nacismu uzrálo v hrůzy války a v příval vší možné, nikdy netušené lidské špatnosti, z které jsme se nezotavili doposud. V totéž ovoce uzraje jakýkoli jiný atheismus.
(Katolík 1947, č. 50, s. 3)
Otázka ceny člověka a jeho důstojnosti je dnes snad nejpalčivější otázkou vůbec. Myslící lidi k ní přivedla celá ta apokalyptická hrůznost německých koncentračních táborů. Tragika této hrůznosti vysvitne v pravém světle ovšem teprve tehdy, když uvážíme, že to jsou konce všeho toho slaveného humanismu, jenž celé 19. století ovládá evropské myšlení a jenž všemi silami usiluje o definitivní osvobození člověka tím, že vylučuje, že popírá Boha. [...] Omyl atheistického humanismu spočívá v domněnce, že lidská důstojnost vyžaduje, aby člověk byl nejvyšší hodnotou. Ale to je právě cesta k zničení člověka, protože pak již nic nezaručuje jeho důstojnost. [...] Od atheismu nelze nikdy dospěti k humanismu. Tam, kde nedotknutelnost člověka není zaručena jeho přináležením Bohu, upadne člověk dříve nebo později v otroctví sil kolektivismu. [...] Mnoho lidí mohlo kdysi upřímně věřit v možnost atheistického humanismu. Dnes je to nemožné. Třeba voliti: Buď atheismus a obětovat člověka, nebo chtít zachránit člověka, ale jen tím, že přijmeme Boha. [...]Spása je v přijetí druhého, a sice onoho Druhého par excellence, jímž je Bůh, to jest v otevření se lásce. Přijetí Boha neničí velikost člověka, ničí jen jeho zvrácenosti. Přijetí Boha je zárukou a základem velikosti člověka.
(Katolík 1946, č. 1, s. 3)
Kde není živá víra, kde je pouhá nedělní, formální víra, tam se hledají bohové jiní, tam se hledají modly a zlatá telata. Tak a ne jinak vznikl moderní kapitalismus, se všemi jeho katastrofálními následky. Člověk ztratil svůj cíl nadzemský, a proto se začal usilovně zabývat touto zemí. Našel smysl svého života v práci, v práci, jež se stala nejvyšším, posledním cílem. [...] Pracovat stále, stále dokonaleji, stále s většími výkony. Tak se stává člověk otrokem práce, otrokem stroje, stává se stále víc a víc kolečkem zasazeným do necitelného systému, v němž má cenu jen tak dlouho, dokud vyrábí, v němž ztratí všechny ostatní své city a vlastnosti. Tak se zase uskutečňuje Kristovo slovo: „Co je platno člověku, kdyby celý svět získal a svoji duši ztratil“ (Mk 8,36).
(kázání Sv. Josef, Poctivec Boží, aneb Nepokradeš!, 17. 3. 1948)
Bezduchý, bezbožecký kolektiv je moloch, jenž pohlcuje své složky, třebaže by bez nich ničím nebyl. A tak je zase třeba vrátit se k Bohu. On je pravým svorníkem našeho kolektiva, člověk zapojený naň není již bezcenný a nepatrný a nikdo si z něho nemůže beztrestně udělat materiál ke stavbě kolektiva.
(Katolík 1947, č. 14, s. 4)
Mezi důsledně uskutečněným materialistickým komunismem a křesťanstvím je rozpor. Rozcházíme se ve stanovení toho, co je vlastním účelem lidského života. Tento vlastní účel nebo poslední cíl má pak nepopíratelný vliv na utváření celého ostatního života. [...] Katolické křesťanství [...] nestaví se proti modernímu socialismu, pokud nedělá metafysiku, pokud nesahá na duchovní strukturu člověka.
(Katolík 1946, č. 14, s. 2)
Atheisté nemohou budovat království Boží. Atheisté nemohou překonat kapitalismus. Kapitalismus (skutečný, zvrhlý, bezcitně vykořisťující kapitalismus) je také atheismus, je to modloslužba zlatému teleti. Kdo jej chce překonat, musí být nezávislý na onom zlatém teleti. Musí být pln ducha a hrdinské statečné lásky. [...] Člověk nevěřící v ducha, v nesmrtelného ducha, je schopen také obětavosti, ale chvilkové, nespolehlivé, takové, která se může každou chvíli změnit v nejcyničtější „ničevó“. [...] Dobro i zlo, pravda i lež, život i smrt, jak vyškrtnete jednou Boha, nic vám nezbude,jen prázdné pokusnictví, přičemž pokusnými králíky jsou lidé a národy.
(Katolík 1946, č. 10, s. 2)
Základním nedostatkem socialismu je jeho praktický atheism, praktické popření věčného duchovního poslání člověka. V tomto bodě a v žádném jiném musí začít naše léčení. Vneseme-li do všeho toho přemýšlení a plánování, směřujícího k reformě hospodářské a sociální, pravé křesťanské ideje, ulomíme mu všechny drásavé hroty, zachráníme jednotlivce a přiblížíme se s pomocí Boží k epoše lepšího křesťanství, protože všemu navzdory zůstává pravdou, že společenství je atmosférou životu křesťanskému přiměřenější a blahodárnější než sebe svobodnější „splendid isolation“.
(Katolík 1947, č. 6, s. 3)
Socialismus je otázka mravní. Otázka zodpovědnosti, vědomí příslušnosti k celku, zodpovědnosti za celek a za budoucnost. Myslí si někdo vážně, že tato zodpovědnost poroste tím více, čím více pokročí kolektivisace našeho života? Nepodceňujeme účinnost výchovy, ale stejně nevěříme, že dojemné zpěvy o vlasti, jež je rájem na pohled, z nás učiní lidi, u nichž zájem celku, hluboký a upřímný zájem o celek, se stane převládající vášní. A přece by to mělo být v socialismu samozřejmé. [...] Proti faktu dědičného hříchu a z něho plynoucího sobectví je druhý fakt neméně nepopiratelný, neméně základní v správném nazírání na člověka: fakt milosti Kristovy. Jen ona je dost silná ono dědičné sobectví v nás aspoň poněkud překonat. A tak docházíme k závěru: Socialismus, má-li se podařit, nemá-li se zvrhnout ve velkou donucovací pracovnu, se musí státi křesťanským, musí se sklonit před Kristem a vyznat: „Bez tebe nemůžeme ničeho dosáhnouti.“ Jen tehdy by se snad mohlo říci, že komunismus je uskutečnění křesťanské pospolitosti a křesťanského bratrství. Ale to už by nebyl komunismus materialistický, to už by bylo jakési rodící se, začáteční communio sanctorum – obcování, společenství svatých.
(Katolík 1946, č. 8, s. 1)
Communio je takřka ústřední ideou katolicismu [...] Communio je v prvé řadě společenství, vytržení z osamocení a včlenění do nejvyššího, oživujícího společenství s Kristem. [...] Člověk je stvořen ke společenství a pro společenství. Ovšem pro společenství, jehož svorníkem je Kristus. Jen v jeho společenství se každý z nás může plně rozvinout. Čím více dovedeme žít pro druhé, tím více žijeme my sami, tím více se stáváme osobnostmi. Neboť křesťanské společenství není mechanickým společenstvím čísel, nýbrž osobností, stvořených k obrazu a podobenství Otce, Syna a Ducha svatého. Kdybychom byli vždy vážně uskutečňovali své křesťanské communio, bratrské společenství všech v Kristu, nemuseli bychom si dnes tolik lámati hlavu s komunismem. Ale nikdy není pozdě. Začněme tedy aspoň nyní.
(Katolík 1946, č. 3, s. 1)